Melancholická

Bolest, smutek, srdce trpaslíka
když bytí je jen čirý zmar
a přesto dál žít, nespat, nenaříkat
čekat na smrt, na ten chtěný dar.

Je víc než šperky vytepané z mědi
které mne tíží jako první hřích
tak klidná je smrt, jako úsměv dětí
které jsem vídal, hrát si v ulicích

Tma, jediná má společnice
v tomto zvláště smutném bolném dni
vstoupila oknem tiše do ložnice
je první den, noc poslední.

Už cítím, jak mi slábnou ruce
můj dech se mění v pouhý sten
je ticho, to smrt mi vzala srdce
jako ty má lásko, tehdy pod stromem.

Jak ztichlá bouře v ruské stepi
kde utichne vítr, zavládl klid
trpící tělo dal jsem jisté smrti
abych se znovu mohl narodit.