SEN

Nad ránem,
když pláč mě unavil
a celý dům už dávno spal,
i já usnula – zdál se mi sen.
Snažím se vzpomenout si ze všech sil,
jak to v tom snu bylo dál.

Jsem zmatená,
možná že bylo jich víc.
Jeden však byl jako živý.
Nevím, co všechno to znamená,
ale teď křičet chci z plných plic.
Ten sen ve mně naději živí.

Tahle noc tak krásná byla,
krásnější než jakýkoli den.
Ten sen tolik potěšení skýtá,
komu by se nelíbila
noc s milovaným protějškem.
Ten sen tvářil se jak realita.

A probudit se bylo jako špatný sen.
Ráno už chápu pomalu,
že nestalo se z toho nic.
Po krásné noci přichází špatný den
a v tom emocí přívalu
slz je stále víc a víc.

A znovu přemítám,
jak mi bylo krásně.
Mé srdce zprudka bilo.
Celý svůj život za to dám,
abych nemusela vstát tak časně,
až znovu ve snu bude mi tak milo.

On k sobě si mě přivinul,
mně zatajil se dech.
Bylo to tak nečekaně.
Kéž sen by se nerozplynul,
kéž navždy on by byl v mých snech
a na mých bocích jeho dlaně.

On stál tolik blízko mě,
mé ruce na jeho hrudi,
hlava na jeho rameni.
Mně bylo tak nádherně,
že mám strach jen, kdo mě vzbudí,
až dnes v noci zas padnu do snění.

Líbám ho tiše,
slova vždy všechno kazí.
On své ruce posouvá o trochu níž.
Tlumený dech v tichu je slyšet.
Za chvilku ležíme u sebe nazí
přesto chci ještě o trochu blíž.

Nadšená z nálezu důvodu žít
probouzím se znovu bez citu.
Tolik ho miluju, co si budem nalhávat.
Nikdy jsem nepoznala tak silný cit.
Nežádám ničího soucitu,
kéž bych tak mohla navěky spát.