PROVINILÁ

Myšlenky plynou,
měla bych spát.
Čí vinou
nastal ten zkrat?
Slzy v očích,
na krku smyčka.
Osud tě dostih',
zhasla svíčka.

Kdo otevřel ti oči?
Kdo otevřel je mně?
Je to jak na kolotoči
a točí se to náramně.
Až z něhy vzniká posedlost
a z lásky spalující cit.
Říkáš, že máš toho dost,
ale už to nejde zastavit.

Duše běhá po okolí,
srdce zůstalo.
Já dobře vím, že to bolí
víc, než se to nejdřív zdálo.
A co teď potěšení skýtá?
Ten pohled do zrcadla?
Kámo, to je krutá realita,
nejedna kytka takhle zvadla.

Pochyby stranou,
už žádný scény.
Všichni stárnou
a rostou ceny.
Život a smrt - protiklady?
Mezi tím jen prázdné nic?
Já jsem pořád ještě tady
a chci toho zvládnout víc.

Pocity, svědomí
Láska, ztráta
Procitám, vědomí
Cože? Už sloka pátá?
Věř nebo ne,
šlehla jsem si jenom lásku.
Snad mi to jednou promine,
že na očích jsem měla pásku.

Nikdo však pro mě neznamená víc než on,
tolik jsem toho dala v sázku.
Když toho budu litovat,
zmírní to trochu ten náš pád?
Pak budu teprv moci spát...
(Stačí, beztak ty verše nemaj spád)