VYSVLEČENÉ OHLÉDNUTÍ

Měl tišit moje tělo,
měl naplnit mou duši,
tak jak se sluší,
tak jak to chtělo.
Jeho hlas,
jeho oči.
Rána osudu
přinesla ostudu.

Smráká se,
už je šero.
Vzlyky jsou slyšet na schodech.
V mém roztřeseném hlase
slyšet je každý vzdech
a není to rozkoš,
co spaluje mou duši.

Možná už tuší,
že neměl si hrát.
Už není čeho se bát.
Já nejsem čistá
a on bez viny.
Nelituji však žádné vteřiny,
kdy zdála jsem se naplněná.

Iluze?
Tlumený křik, ozvěna.
Záblesky naděje
ve tmě se ztratily.
Všichni jsme slepě
své dluhy platili,
přesto jsme dlužníky.

Jsme v tmavém sklepě.
V zákoutí pocitů
už vržou dveře.
A dost už soucitu.
Je to nenávist? Je to zloba?
Můžu za to já?
Můžeme za to oba?
Kape tu a je tu zima,
jsem tu sama
-jsem mezi svýma.

Kdo mě teď zahřeje,
kdo mi to slíbí?
Že tělo chceme
a duše chybí?

Už je tu mokro,
špinavá louže,
kalná voda.
Možná je to svědomí,
něco ve mně hlodá.
Neztrácím vědomí,
vědomá viny si jsem.
Možná bys našel důvod,
proč teď přijít sem.

Hladina stoupá,
oči zalily se slzami.
To jen jedna holka hloupá
čekala, že se seznámí.
Možná naivně.
Láska? Štěstí?
Ne,
jen osud mi dal pěstí.
opět…
Šeptání pocitů
křičí, že bez citu
nemůžu milovat.
A tohle
byla pravá láska snad.
Snad z mojí strany.

Spoutaná řetězy,
nahá a bezmocná.
Tak v čem to vězí?

Špatný je hráč,
ten kdo to vzdá.
Rve srdce ten pláč
a trhá uši.
Srdce mi buší.
Teď už to není
pohledem na tebe.
Je to minulost
a je to snění.
Prý vždycky bylo.
Pocitové znásilnění.

Ten kdo to vzdává,
vítězem nebude.
Je to chtíč? Je to káva?
Co sklep mi tady zatápí?
Kdo se tu dnes utrápí
a kdo trápení nepoznává?
Prý se to stává…

Kdo je dnes vítěz,
kdo je ten poražený,
kdo sundá mi řetěz
a otře slzy?
Vím, můžeš mnou pohrdat
něco mi říká,
zažiju možná i větší pád.
A nejsem výjimka.

Černé myšlenky,
vyhasnou plaménky.
Voda po strop,
pocity viny,
viníci
tolik hlíny,
chlípníci,
kope se hrob…