Dívka ve vlaku

Sedí u okna. Jsem od ní na dosah ruky, přesto daleko ve svém světě. Vychází ven telefonovat. Vstávám a stáhnu okno. Je mi teplo a potřebuji čerstvý vzduch. Poté co přijde si ji mám možnost poprvé opravdu prohlédnout. Je nádherná. Šedá sukně ze silné látky v kombinaci s tmavě rudou šálou dokonale ladí. Mám čas si všímat detailů, okno mi posloužilo jako záminka k rozhovoru. „Nevadí, že jsem otevřel okno?“
„Jistě, že ne.“ Trochu se ji zapletl jazyk a zamumlala, ale její úsměv odvedl všechnu pozornost. Snažil jsem se opětovat, ale muselo to být ubohé proti tomu, čím mě neznámá obdarovala. Tak upřímné a roztomilé. Roztál jsem. Zamiloval jsem se. Duše se vzdálila, ale tělo zůstalo a sesunulo se na sedačku.

Po chvíli jsme se rozjeli a oknem začal proudit chladný vzduch. Schoulila se do rohu a lehce si zakryla obličej šálou. Vyskočil jsem a zavřel okno. Dívali jsme se na sebe. „Nevadí, když zavřu to okno?“
„Vůbec ne.“
„To je kvůli tomu, aby sem nefoukalo.“ Tentokrát jsem zapletl ve slovech já. Překvapilo mě s jakou samozřejmostí odpověděla. Jakoby ji vůbec nebyla zima. Nechtěla ho nechat otevřené? Z nervozity a nejistoty se raději schovám v knize. Zhluboka dýchám a jen těžko se soustředím. Po chvíli už mě však příběh pohlcuje.

Vlak zastavuje na neznámém místě. Svítí teplé a příjemné jarní slunce. Obal na vazbě se leskne. Nepatrně hýbám knihou a světlo pluje z jednoho konce na druhý. Podívám se znovu na ni. Už vůbec není zachumlaná pod svou šálou. Je ještě krásnější než předtím. Slunce ji osvětluje tvář a spokojeně si prohlíží krajinu. Zastydím se. Ponořený do knihy přehlížím svět. Zkusím to taky. Opřu hlavu o opěradlo, nechám myšlenky plynout a zasním se. Všechny problémy jsou najednou pryč. Myslím na ni. Nevím jestli hřeje slunce nebo mé sny. Cítím se uvolněně a je to tak příjemné.

Zpomalujeme. Schovám knihu a oblékám se. Přemýšlím o ní. Jaké by to bylo, kdyby byla mojí ženou. V zimě by se mi schovala do náručí a zahřál bych ji. Smáli bychom se spolu. Hladil bych ji po vlasech a miloval. Z toho snění mě vytrhne až špatně oblečený svetr. Rychle ho sundám a znovu obléknu. Vše elegantně a nepozorovaně. Stoupnu si, podívám se do zrcadla a rukou narovnám vlasy. V odraze se na mě usmívá. Díky její tváři na všechno zapomenu. Najednou existuje jen ona. Cítím jak se mi svírá hrdlo, tepny se sevřou a krev nemůže proudit, točí se mi hlava. Otočím se na ni. „Na shledanou.“ Snažím se o úsměv, aby věděla jak moc změnila můj život.
„Na shledanou.“ Odpoví. Já se protáhnu se ven a zasunu za sebou dveře. Chci si ji prohlédnout než odejdu a strávit s ní každý zbývající moment. Sklo a poslední vteřiny nás teď dělí od sebe. Věnuje mi další úsměv. Tentokrát ten nekrásnější ze všech. Jsem šťastný i přesto že odcházím. Srdce mi buší, ale tentokrát už ne nervozitou. Vzbudila ve mě pocit, že všechno bude v pořádku. Odcházím.

Asi ji už nikdy neuvidím. Zhluboka se nadechnu chladného vzduchu a chci křičet. Proč jen jsem ji neřekl, jak se mi líbí a co cítím. Proč jsem si s ní alespoň chvíli nepovídal. Stačilo málo. Neskočil jsem. Padat umí každý, ale touha odrazit se, vykročit a opustit své brnění ve mě zůstala uzavřená.