Bajka o tatíncích a želvičkách

» BAJKA O TATÍNCÍCH A ŽELVIČKÁCH «



En far er bedre enn hundre lærere.
Jeden otec je lepší než sto učitelů.

norské přísloví



Prologue

Vztáhnout ruku na dítě je něco naprosto neodpustitelné. Něco, na co neexistuje žádná omluva. Bez diskuse. Bohužel, existuje ale něco, co rodič může svému dítěti provést a o čem si troufám říct, že je to snad ještě horší. Děje se to tak často, až to již nikdo nevnímá, nevidí, nepokládá za důležité a ani se nezabývá z toho plynoucími důsledky. Přitom to také zanechává rány. Sice ne na těle, nýbrž na duši. A nebolí o nic méně jenom proto, že je není vidět. A tak nenormální stav pokládáme za normální. Není nic absurdnějšího, nežli život sám...

———————————————————

„Žil byl jednou jeden chlapeček.” Takhle obvykle začínají pohádky, ale tahle tak začít nemůže, protože se to neudálo jenom jednou a ani zdaleka nejde pouze o jednoho chlapečka. On se totiž jmenuje Petr, Peter, Petar, Pedro, Pietro, Pierre, Pieter, Pjetër a má ještě tisíce jiných jmen.

Nutno říci, že je to hodnej a milej chlapeček. Moc hodnej a moc milej. Nemá bratříčka ani sestřičku, má jenom smutnou dušičku. Ale jednoho dne přišel za svou maminkou a svým roztomilým klukovským hláskem jí řekl tohle:
„Maminko, když už nemám bratříčka ani sestřičku, kup mi alespoň želvičku.”
A maminka mu odpověděla těmito slovy:
„Tvůj tatínek, ten mizera prolhanej, se na nás vysrál, proto nemáš bratříčka ani sestřičku. Jsme chudí, nežijem v domečku a nemáme ani malou zahrádku. Bydlíme v maličkém bytečku, a proto ti nemůžu koupit želvičku.”

Slyše tato slova, popošel strýček Jonatán blíže k chlapečkově mamince a tiše ji napomenul:
„Koukej, neměla bys o tvém bejvalém mluvit tak špatně, a už vůbec ne před tím klukem. Jakej byl, takovej byl, ale je to jednou jeho táta a když nadáváš na otce, haníš současně i syna. Měla bys vědět, že pro každýho kluka je jeho táta ten největší vzor, k němuž vzhlíží a chce se mu podobat. Buď si jistá, že kluk to vztáhne na sebe a bude se cítit, jako kdybys nadávala i na něj. Představ si, že by někdo nadával před tebou na některého z tvých rodičů - líbilo by se ti to? A vůbec - když byl takovej ničema, nač sis ho tehdy brala a ještě ke všemu s ním měla dítě? Zbytečně ti tvůj otec ten sňatek rozmlouval. Byla jsi zamilovaná a tudíž slepá a hluchá. Nebude se ti to líbit, ale řeknu to: na tom, co se událo a že se jeho tátou stal právě von, máš taky svůj podíl, i když to teď nechceš slyšet. Ale ten kluk za nic nemůže, na to pamatuj! A nedělej mu to ještě těžší.”

Chlapeček chviličku tiše koukal na svou maminku. Ta ale nic neříkala. Přemýšlel. Ach jo, tatínek. Hodný tatínek, jenž by s ním dováděl a naučil ho všechno, co správný kluk má umět a znát, ten mu schází víc než kdokoliv a cokoliv jiného. Koho se má zeptat, jak se správně kope do míče, opraví defekt na kole, zatluče hřebík, pouští drak, chytají ryby, dělá táborák a staví bunkr? Kdepak, nahradit tátu nemůže nikdo na světě. Jednoduše to nejde, ať si říká kdo chce co chce. Ani maminka ne, byť by se snažila sebevíc. Protože muž je ten, od kterého se kluk musí učit. Stejně jako třeba mládě racka: ačkoliv žije u vody, létat se neučí od ryb, nýbrž od takových, jako je on sám, tedy od jiných, starších racků. Někdy je ten stesk po tátovi jako nějaká žhavá jehla, jež jej zarputile bodá přímo do srdíčka. A to bolí, že kolikrát ani usnout nemůže. Nic si proto nepřeje víc, než mít tatínka a bratříčka nebo sestřičku. K někomu a někam patřit. To by bylo, panečku! Krev přece není voda. Ale domníval se, že když jeho tatínek nebyl hodný, on také není a patrně proto si nic nezaslouží.

Chlapeček si sedl na židličku, snědl kousek perníčku a pak se zeptal:
„Ale proč mi ji nemůžeš koupit, maminko?”
„Protože by musela žít s náma v bytě a to nejde. Nemůžeš mít želvičku v tvém mrňavém pokojíčku. Ty můj chlapečku, zbytečně si tím zatěžuješ svou hlavičku. Vždyť kde bychom vzali pro ni travičku?”

Chlapečkův sen mizel, blednul - a co horšího - rozplýval a ztrácel se v dáli. V duchu již mával svému tajnému přáníčku, řekl „sbohem” svému štěstíčku. Trvalo jenom chviličku. V jeho těžce zkoušeném srdíčku nevinného hošíka se rozprostřel žal a hrůzyplná, černá, ledová temnota. I ta nejstudenější skála by se hnula dojetím, byla-li by účastna tohohle smutného, leč dramatického obrazu.

Chlapeček dopil vodičku, postavil na stůl skleničku a když se znova ptal, měl v oku horkou slzičku:
„Proč nemůžu mít v pokojíčku želvičku?”
„Protože želva smrdí”, řekla maminka klidně a dál sypala čočovičku do hrníčku.

V tu chvíli to strýček Jonatán už nemohl vydržet a křiknul:
„Želva že smrdí? Vůbec ne! Ale někdy hrozně!”


———————————————————

Epilogue

Ptáte se, jaké že poučení plyne z téhle ani ne tak moc dlouhé bajky? Nuže, to by mělo býti všem jasné:
Tátové, neopouštějte své kluky a nezapomínejte na ně! Potřebují vás a moc je to bolí! A vás přece taky!

Jo, a - želvy jsou naprosto báječná zvířátka.
Opravdoučku. •