V záři hořícího času

» V ZÁŘI HOŘÍCÍHO ČASU «


Žiji na poušti bizarní bolestí pokryté,
hluboko na dně mé duše ukryté.

Odsouzen na tisíc let dunivé samoty,
duše roztrhaná drápy ďábla-despoty.

Tam, kde písek zářivě černý je,
kde mrtvé ticho lhostejně mě zabije.

Zde jedinou vodou mé horké slzy jsou,
odsud satanovy koně do věčnosti mě odnesou.

Je poledne, nebo možná taky půlnoc,
zde den nad nocí nemá žádnou moc.

Černé slunce krade světlo hvězdám na nebi,
tady ďábel ega vládne, ten jen sám sebe velebí.

Ve snech vidím jej, jak se sebejistě smál:
„Nikdo jiný, jen já jsem zde jediný král!”

Démon času se šklebí žhavou tváří,
můj život hoří v jeho kruté záři.

Všude kolem plamen plane a praská,
jen popel zůstal, kde byly soucit a láska.

Jdu, kráčím tou spálenou krajinou
bloudím, strádám každou hodinou.

Jdu, kráčím opatrně po okolí,
každý krok stokrát mě zabolí.

Kromě ostrých ostnů jedovatých kaktusů,
do duše boří se mi i myriády bodláků.

Ohnivé biče upletené z trpkých výčitek,
na ty nikdy nikde nenaleznu žádný lék.

Měl jsem se o Tebe více snažit,
mně nezbývá, než v pekle se smažit.

Měl jsem víc o Tebe bojovat,
nemohu jinak, jen toho věčně litovat.

Výše nad Tebou už není ničeho, nikdo a nic,
tam jen Zeus střeží smečku svých krvelačných lvic.

Kde jen vítr sviští, o pomoc zbytečně křič,
tam už jen Smrt má svou tajnou skrýš.

I tá bestie kostlivá má více milosti a soucitu,
ví, jak bolí to, že nejsi tady, že nejsi tu.

Toužil jsem zatancovat si s ní to tango poslední,
ať mě zbaví té nesnesitelné tíhy pozemských dní!

Nebo ať mi život třebas o pár let zkrátí,
jen když mi Tebe zase zpátky vrátí.

Chtěl jsem si s Tebou o všem dlouho povídat,
o Tvých přáních a tajných snech se dovídat.

Ve věčnosti je prý ticho a taky klid,
tam si pak možná budeme moci promluvit.

Doufám, že alespoň tam vedle sebe budu Tě mít,
já si Tě už nikdy od nikoho nechci nechat vzít!

V hořících zákoutích času Tě někdo přede mnou skryl,
nekončící, věčný smutek tím do duše zákeřně mně vryl.

Utápím se v tom žalu divokém,
být spolu nebylo souzeno nám dvěm.

Nemesis, ta děvka ďáblova, se nám pomstila:
naději na život s Tebou se smíchem zbortila.

Prosil jsem o spásu pod křídly anděla,
ta naděje pro nás na rtech mi zemřela.

Shořelé stromy ševelí o našem příběhu,
že já tu jsem, ale Ty nejsi tu.

Šeptají si spolu tiše ve vánku,
že beznadějí křičím o nás ze spánku.

Kolik životů bez Tebe mně ještě zbývá,
ví snad Buddha, kde odpověď se skrývá?

Být bez Tebe je život se sysifovskými mukami,
mé bytí se mi rozsypává pod krvavými rukami.

Srdce mně puká a krvácí v útrobách,
jen o Tvé štěstí měl jsem strach.

Neváhal bych celý se Ti dát,
radostí se s Tebou smát.

Chtěl jsem Ti být víc než jen kamarád,
víš, já celým svým srdcem mám Tě rád.

Budu si to ale muset přísně zakázat,
tak hluboce a vroucně Tě mít rád.

Protože to pořád víc a více bolí,
rána v srdci mém se jinak nezahojí.

Ty jsi přece nedělitelnou částí ze mne,
já vnímám to absurdní prázdno ve mně.

Jsi to, co chybí k mé dokonalé celistvosti,
já slyším ten ohlušující pocit ne-úplnosti.

Nad námi proletělo dalších tisíc let,
co marně toužil jsem zas Tě uvidět.

Nezasloužím si Tě, to pochopil jsem sám,
vždyť já Tě vlastně dosud neznám i znám.

Rozsudek, jejž s pokorou přijímám,
odpusť, naposled Tě s láskou objímám.

Tisíckrát zopakuje se příběh Kaina a Abela,
dokud objeví se duše, jež nebude zbabělá.

Nikdy nedovíš se, jak moc s Tebou chtěl jsem být,
jak chybíš mi, když cestami života sám musím jít.

Castor a Pollux - ten sladký sen já sním,
o co jsem přišel - teď už hořce vím.

Jistě to mohlo s námi i jinak být,
je už ale pozdě teď o tom snít.

Ten ďábel život neměl slitování,
nesplnil ani to jediné mé přání.

Událo se, co v eonech nemělo se nikdy stát,
na kom mně nejvíc záleží, toho musel jsem se vzdát.

Z pekelné jámy se ozývá Luciferův hurónský smích:
„Ten nejbližší odvrhne Tě - a to bude jeho hřích!"

Je studenější nežli led a tvrdší než skála,
mým zoufalým pokusům zarputile odolává.

Jak daleko od Země je stříbrný Měsíc,
leč on jest vzdálen ještě stokrát víc.

Jak bolí to, když mrtvý navždy rozloučí se,
leč mnohem víc, když živý navěky odmlčí se.

Ne, tady žádná hudba nehraje, ticho se line krvavě,
vždyť on baví se i tancuje na zcela jiné zábavě.

Jako zrnka písku roky rychle plynou,
ale já mám myšlenku jen jednu-jedinou.

Na Tebe myslím v tomto žhavém žáru,
co k Tobě cítím, o tom nemáš ani páru.

„Miloval jsem Tě, hrdina můj pohádkový!”
Toto vzkažte mému malému bratrovi,
krásnému, mocnému bílému orlovi,
hrdému, pyšnému mladému drakovi,
jehož jméno bránu do ráje otevře mně, kašparovi,
když padnu za oběť času, tomu marnivému katovi.

Naše budoucnost je už dávno za námi,
je po všem, když činím tohle přiznání,
bože, sděl mu prosím ještě toto moje doznání:

„Bratře můj,
jsi sen, jejž jsem jako dítě měl,
jsi můj domov, který jsem nikde nenašel,
jsi přítel, jenž mi nejvíc chyběl,
jsi vše, co jsem kdy od života chtěl,
jsi ten, kterého mi osud odepřel,
jsi štěstí, jež jsem jiným záviděl.

Cítím, říkám, přiznávám to férově:
má duše má žízeň i hlad po Tobě.”


Tvůj brácha •

———————————————————

(věnováno všem skvělým bratrům, a především tomu nejskvělejšímu ze všech)