Zavři oči, abys lépe viděl

» ZAVŘI OČI, ABYS LÉPE VIDĚL «



Když jsem měl 20 let, myslel jsem si, že můj otec je idiot.
Když jsem měl 30 let, občas jsem si myslel, že má docela pravdu.
Když mi bylo 40 let, tak jsem si myslel, že to byl celkem moudrý chlap.
A když jsem měl 50 let, řekl jsem si: kdyby tu tak byl a poradil mi!

Tomáš Baťa (1876 - 1932)


On ne voit bien qu'avec le coeur; l'essentiel est invisible pour les yeux.
Správně vidíme jedině srdcem; to nejdůležitější je očím neviditelné.

Antoine de Saint-Exupéry (1900-1944)



Prologue

Některé záležitosti lidského bytí jsou ve skutečnosti jinak, než se nám jeví na první pohled. Když jsme ochotni a schopni dívat se i jinak, nežli očima, máme v jistých magických chvílích možnost pod tu skořápku skutečnosti nahlédnout. Můžeme pak spatřit malá velká tajemství, jež jsou zrakem neviditelná. Zdánlivě maličkosti, z nichž se ovšem dohromady skládá mozaika našich životů. Je to tak - ,dívat se’ ještě neznamená ,vidět ’...


————————————————


„Copak se tak usmíváš?”
„Jak - ,tak’?”
„Pod vousy...”
„Já-á?”, zarazil jsem se. „Pod vousy? Vždyť já žádné nemám!”
„Ale usmíval ses.”

Kolegyně. Jaká zvědavá. Ale má pravdu, usmíval jsem se. Drže mobil pořád v ruce jsem se poněkud zamyslel a zřejmě podvědomě pousmál. Před chvílí mi totiž volal táta. Tím jeho typickým strohým stylem:
„Nazdar hochu. Poslyš, kdy dneska končíš v robotě?”
„Promiň, táto, dnes tady musím zůstat déle, ale zítra nebo pozítří by to šlo.”
„Tak jo, já ti tedy zítra brnknu a přijedu tě pak čekat k tomu tvýmu ,ofisu’. Měj se zatím.”

Nemusel jsem se ptát, oč jde. Věděl jsem to. Byl přece prosinec. Jako dítě jsem se nad tím nezamýšlel, jako puberťákovi mi to pořádně lezlo krkem. Byl jsem pokaždé totálně promrzlý. Třásl jsem se zimou na celém těle. Naštvaně jsem ze sebe oprašoval padající sníh a přestupoval z nohy na nohu. Nešlo mně do hlavy, proč to ksakru trvá tak nekonečně dlouho. Ale odkdy jsem jako dospělý pochopil, co se skrývá za tím, tak si vybírání vánočního stromečku spolu s mým tátou doslova vychutnávám. Věřte nebo ne. Za ta léta se z toho stal rituál. Náš rituál.
První stromek nebyl dost vysoký, druhý měl příliš řídké jehličí, třetí byl již poněkud obschlý, čtvrtý neměl větve rozmístěny dostatečně symetricky, pátý... Možná to také znáte.

Táta je jeden z těch, jenž necítí potřebu vyprávět o svých citech a svěřovat se s nimi. Pravděpodobně to ani neumí. Spousta lidí, mezi nimi kdysi i já, se domnívá, že pokud jim někdo alespoň pětkrát denně neřekne ,mám tě rád’, že takový člověk k tomu druhému zajisté žádné hlubší city, natož lásku, nechová. Tak to ovšem není. Ne každý totiž ví, že existuje ne jeden, nýbrž hned několik ,jazyků’ lásky. A každý člověk ,mluví’ jiným, sobě vlastním. Pro správné pochopení toho, co nám ten druhý vlastně chce sdělit, je tudíž třeba naučit se těmto jazykům rozumět. Zkrátka umět si je správně ,přetlumočit’ do toho svého ,jazyka’.

Jak jsme tehdy byli s tátou domluveni, na druhý den jsme se setkali, sedli do auta a jeli vybírat vánoční stromeček. Samozřejmě, že vybírání a tátovy komentáře ohledně vzrůstu a kvality stromků znova neměly konce kraje. Jak jinak. Tenkrát jsem ho ovšem poslouchal nikoliv ušima, nýbrž srdcem, a slyšel jsem toto:

„Já moc dobře vím, hochu můj, že tě to dlouhé vybírání šíleně otravuje, mrzneš a nechápeš, proč se s tím tolik babrám. Myslíš si, že přece jde jen o ten jeden pitomej stromek, který o několik dní stejně skončí v popelnici. Jistě, máš pravdu, mohl bych klidně koupit první stromeček, o který zakopnu. Ano, mohl bych a nemusel jsem tady tak dlouho mrznout. Jenomže to by znamenalo, že mi je úplně jedno, jaký stromek své rodině přinesu. Znamenalo by to, že mi máma a vy, mé děti, nestojíte za to, abych si dal tu námahu a vybral pro vás všechny to nejlepší, co se dá. Znamenalo by to, že jste mi lhostejní, protože vás nemám rád. A to tedy pravda rozhodně není!”


————————————————

Epilogue


Už teď se těším, až jednou sám budu mít syna a pojedu s ním vybírat vánoční stromeček. On mě bude v duchu proklínat, že musí tolik mrznout, a já budu vybírat. S úsměvem na rtech a moc, moc dlouho. Tak jak mě to naučil můj táta.

A také mně ukázal, že mnohé se dá říct i jinak než slovy. Konec konců, na čem v životě opravdu záleží, jsou nikoliv vyřčená slova, byť by byla líbezná a sebesladší, nýbrž skutky. A hlavně to, co je ukryto v srdci člověka. Já měl tehdy to štěstí, že jsem na okamžik mohl nahlédnout do tatínkova srdce a spatřit tam lásku.

Strýček Jonatán se mě kdysi zeptal:
„Víš, kdy se z puberťáka stává muž? Já ti to řeknu: když se přestane děsit dne, kdy ho táta zavolá a bude s ním chtít něco dělat společně, a začne se děsit dne, když už nic takového nebude možné, protože táta zde již nebude.”

A ještě něco: mnohdy stačí byť malá změna úhlu pohledu a ledacos z toho, co jsme doposud nechápali, najednou docela dostává smysl.

Kluci, myslete na to, až půjdete s vaším tatínkem...třeba vybírat vánoční stromeček.

Jo, a - dobře se oblečte. •