"...s tmou přijde konec světa..."

Pravíš: "S tmou přijde konec světa"
Neboj. To Slunce ještě sní si
z plastové misky zbytky léta
Hned poté vyjde. Jako kdysi

kdy jsme se všeho báli oba
(hlavně Ty mne. A já též sebe)
Štěstí, že pryč je tahle doba
v níž jsme se občas dotkli nebe...

...zpečí, jež verše básně láme
jako svůj kořen v špatném místě
Jako mé srdce, když své známé
bolesti vnímám příliš čistě

Pravíš: "S tmou přijde konec světa"
Teď už bych tomu věřil více
Její čerň se mi v prsty splétá
vždycky, když zhasneš plamen svíce

Pak i má mysl lehce zhasne
(když schovám hlavu pod peřinou)
Někdy to vyjde. Někdy zas ne
(snad mne dnes všechny boly minou)

A i když minou, je v tom háček
Nevím, kdo jsem. Jsem prostě kýmsi
Prozatím aspoň bez vytáček
na háček kabát pověsím si