V taškách z lesklých střech

Uschovám zbytek vlastních citů
do prázdných tašek z lesklých střech
"Škoda, že nejsou z igelitu"
šeptám, když v dlaň mne chladí plech

Vtipné. Já sám byl (na) plech včera
(rovná se "Byl jsem přiopitý“)
niče pak básně z mého pera
s obsahem, jehož součást jsi Ty

Osoba, na niž zapomínám
ač mne to k Tobě stále táhne
Své kroky zkouším stočit jinam
Kamkoliv, jenom před Tvůj práh ne

Dál tužky lámu, papír trhám
jak mysl trhá moje žíly
I psaním této básně mrhám
časem, ač trvá pouhou chvíli

Přesto mne svírá divný pocit
Čekaje přitom možné změny
pod rouškou další chladné noci
cítím se býti podroušený

z emocí, které v hlavě bují
při každém hloupém roz(c)hodnutí
(jehož hned poté zalituji)
když není všechno po mé chuti