tanec v šálku nicoty...

naděje pronikající do podrážek
šílený rytmus
na krátké a dlouhé vlny
hledání nedostatků
které činí zranitelným
jenže ony jsou bezvadné
v neomylné lunární důslednosti

bílý věneček milostné logiky
předivo přílivu
a noc roste
jako elektrická rostlina
vystřelující do sametu prostoru
doběla rozžhavené pupeny

ten prostor je
hvězdice co se vznáší
ve zmrzlé měsíční rose
zárodek nového
oděný do srozumitelného jazyka
vzlyk skrytý jako tříska
v hlubinách duše

tančíme v poháru
jsme jedno tělo
avšak odloučení jako hvězdy

vpíjím se do prostorových očí
proplouvám
a za nimi je neprobádaná krajina
nový svět
ve kterém není žádná logika
jen poklidné bujení
nepřerušovaných událostí