Říje n/a pomezí

Snažím se moc nepřemýšlet o tom, jaký to má smysl. Ve skutečnosti nezáleží na tom, kolik knížek přečteš, na které přenášky půjdeš, a na které se vykašleš jen proto, že už prostě nemáš sílu na nic jiného, než se ztratit, utéct někam daleko od vlastního mozku. Když totiž začnu, neexistuje možnost, že bych došla k jinému výsledku, než kdykoli předtím. To jest „žádný“. A jen velmi zřídka se stane něco… něco jiného. Jako ta slova doplněná o rozmáchlá – snad příliš dramatická, a přesto na svém místě – gesta, jako avantgarda znamená revoluci, absolutní smetení starého, aby mohlo nastoupit nové, nové způsoby, nové významy, protože umělec se vás zeptá co je reálné, nic není reálné a všechno je, literatura boří a vytváří, žije, žije, žije… A v tomhle se dokážu nadechnout, aniž bych se otrávila cigaretovým dýmem.
Ano, jistě, ta slova, ten papír, ta vazba a její vůně, to všechno žije a já žiju někde uprostřed. A možná proto ta obskurní toponomastika – chci vylézt výš na Silného proti bouři a dál na Morndunův hřbet, možná proto ta ještě nepochopitelnější indoevropeistika – Isengard samozřejmě pochází od Keltů, možná proto ta složitá etymologie – poslední možnost, jak najít Lavondyss, protože to chci, to musím, jít hlouběji do středu lesa, projít zimou, podzimem a pak znovu létem.
V tomhle podivném období, kterému říkáte „realita“ nemám cíl a snad už ani tu cestu: potácím se někde v travnatém příkopu, v mokřadech a propastech, propadám se až po kolena do chladného bahna na březích potoka, ale zatraceně, tohle bahno je aspoň skutečné, a ač se v jeho temnotách něco hýbe, není falešné, tak jako přesvědčení těch, kteří se zaslepeným sebevědomím vykračují po asfaltové silnici.
Nechci se vracet, nechci odcházet z Ryhopu, z Filorie, tak, jak musel Quentin, nechci opouštět Thedas ani Tamriel, ani za nic byste mě nedostali ze Středozemě, natož z Narnie. Jenže. Jenže pak přijde podzimní déšť.
Podzim se tolik podobá jaru, všiml sis…?
Pro jabloně ronící jablka v osamělých vesnických zahradách, pro sytou oranžovou dýní a ohně v mrazivé noci, pro rudnoucí šípky a pro muže, který za soumraku z lesa táhne klest, po boku radostného psa, pro žluté listí vířící ve větru, pro dny, kdy se slunce střídá s hrozivě šedými mraky, pro mrznoucí rána s marnou předpovědí předčasného sněhu, pro nemožnost odtrhnout pohled od krajiny míjející za okýnkem vlaku, abych dopsala nesmyslně dlouhou větu, pro vlastního Silného proti bouři, vylézt do jeho větvoví a ten déšť, to jsou dost možná slzy, protože tahle krása bolí, je totiž zavřená v kleci z betonu a silnic a odvracet hlavu je stále těžší.
Nejspíš se dělám tragickým hrdinou, ostatně jako vždy, ale – nemůžu se pustit a nemůžu zůstat. Stojím někde na pomezí – ano, stojím, protože kam se hýbat? Svět mi utekl a já ho dohonit nechci – a tady neplatí „zlatá střední cesta“, protože tohle pomezí bodá z obou stran. Patos? Možná. Ano, prosím. Jinak to neumím. Ale miluji ho, vyžívám se v něm, strohá gesta vaší reality jsou mi cizí.
Tragický a tragicky patetický v-tomto-světě-neexistující ve svých očích rádoby ó hrdino, kampak kráč- ne, kampak se potácíš? Kde je tvůj cíl, v jaké mlze se ztrácí tvoje cesta?
Zavřete všechny dveře, vypněte tenhle svět a otevřete mi les, ten, ve kterém se kříží zvířecí cestičky, ten, ve kterém potkáte odraz vlastní tváře na cizím obličeji, ten, ze kterého se budete vracet starší, mnohem starší, než když jste do něj vstupovali. Půjdu s tím soumračným mužem sbírat klest a půjdu se stát hrdinou, do světa, kde patos a kýč platí místo zlata.