Řeka

Mám za to, že jsem stvoření ohně. Nic mě nepřivábí tak, jako vůně večerního táboráku, nic mě nenaplní víc než ranní slunce, rychle vzplanu a stejně rychle dokážu být uhašena. Beltainové plameny a lughnasadové zlato mi tečou v žilách. A přesto… přesto mě posedla Řeka.
Keltové jí říkávali Misa. V jejich dobách snad byla divoká, bez okovů měst a jezů, uctívaná. Neztratila však nic ze své síly, jen je skrytá hlouběji, pod hladinou.
Její vody jsou kalně tmavé. Voní jako léto a tráva, jako malé průhledné rybky švitořící na mělčinách, jako nehybné vrby a šumící olše, jako sladký pot a koně, jako křivoklátská medovina a jako staré písně a ano, jako oheň. A plavat v té řece je jako pomalý, sépiově bledý sen.

Neotálím, ať mám ty směšné lidské schůdky lepkavé řasami za sebou, nechávám vodu, ať mě pohltí. Není studená, je chladná s hřejivou vrstvou na povrchu, přívětivá. Plavu, okamžitě, jinak mě stáhne na dno. Před sebou mám cestu do jiného světa, zkalenou včerejším deštěm. Míjím bójky lidských hlav, už nejsou živé. Živá je jen Řeka. Vzduch je dusný nebo svěží nebo nehybný, je před bouřkou, praží slunce, prší… Řeka je stále stejná. Nad hladinou se prohání vlaštovky, sbírají říční hmyz. Kachny jsou skoro na dosah ruky, ale nikdy se nenechají dohonit, neustále ostražité. Je to jejich svět, svět vlaštovek a kachen. A vážek, modrozelených šídel se závoji dvojitých křídel. A můj? Protože tohle tělo – dobité, protože letní, o šrámy a modřiny z nepozornosti se pranic nestarám – už mi rozhodně nepatří. Je uvězněné v jediném nepřetržitém pohybu. I moje dlaň vypadá pod hladkou vlnou jinak. Až bolestivě bledá, s vystupujícími škrábanci a nedávnými zraněními, vlnící se a cizí.

Na břehu šeptají olše. A já chci plavat dál, nepřestávat, nezastavovat se, doplavat snad až do Stradonic, do Nižboru, klidně až na okraj světa a pak přes něj přepadnout… nemůžu přestat, nechci přestat, ani za nic. Svaly mě nebolí, necítím je, to tělo ve vodě už dávno není moje, vzpomínáš? Plavat a myslet na… na co vlastně? Možná na tmavé vlasy a hluboký smích, možná na to, co je pode mnou a možná na nic. Na Řeku. Na to, jak důležité, jak pokojné by bylo se v ní rozplynout…