Přes zamčené dveře

Svět už nemá přístup. Na strunách houslí, na vzduchu z píšťal odtančit z dosahu, schovávat se za stromy a nenechat slunce dlouho pálit na kůži. Zapomenout na slova a pohledy a dovolit jen trávě a jehličí se dotknout.

Moje mysl už nemluví jejich řečí. Jejich dole je mé nahoře a slunce vychází na západě, spolu s měsícem. Voda může téct do kopce, oheň hořet bez vzduchu a země znovu dýchá tam, kde ji zadusili.

Neznám jejich „ne“ a nevím, co znamená „nemůžu“. Tam, kde jsou jejich hranice, vedou mé cesty. Chodím skrz dveře, které zamkli.

A tak slova už neznamenají nic. Nedosáhnou na mě, sluneční svit je spálí na popel a ten rozfouká vítr. Průhledním - a až si vzpomenou, už dávno mě neuvidí...