Příběhy a mýty Ardánie (kapitola 3.)

O stvoření Slunce, zazelenání Ostrova a počátku Času



Když se stal Alcalad Felanor králem elfů a byla postavena Valarîma, přišla do toho města Veanath Lónandin a v jeho středu na velikém náměstí zasadila velké semeno, které mělo tvar hvězdy. Z toho semena později vzešel velký a rozložitý Králův strom.
Tehdy přišel Osso za Nínendhal se slovy: „Budu potřebovat tvou pomoc, Adûnain, neboť to, co se chystám vytvořit, bude mé největší dílo, ale bez tvé pomoci se neobejdu.“
Na to Nínendhal odpověděla: „Pomohu ti, neboť z tvých slov tuším, že je to veliká touha tvého srdce, a z tvých očí vím, co vzejde z tvé myšlenky. Proto slibuji, že ti pomohu a budu naše společné dílo milovat celým svým srdcem, vždyť jsem jediná, kterou sis vybral, abych pomohla utvořit tvou myšlenku.“
Ale Osso Adûnen řekl: „Láska, o níž hovoříš, je lakotná, Nínendhal. Nemiluj příliš dílo svých rukou, sic bys těžko snášela jeho ztrátu. Neříkám, nemiluj je srdcem, ale miluj i vše, co stvořili a zbudovali, či stvoří a zbudují jiní.“
Říká se, že si Ossoeho radu vzala Nínendhal k srdci a dlouho měla radost z děl ostatních, v srdci však stále milovala dílo svých rukou a upírala na ně později pohled ostatním; ta lakotná láska den ode dne sílila, až to nakonec Nínendhal vnitřně rozervalo.
Nínendhal tedy odešla z Ossoem k úbočí Menerómy. Osso ji potom vynesl na svých ohnivých křídlech až na vrchol hory. Tam se dali do díla. Pracovali dlouho a ještě déle, neboť uskutečnění Ossoeho myšlenky bylo složité.
Tehdy Osso stvořil velikou žhnoucí kouli, jež byla podobná Měsíci, ale na rozdíl od něj hřála a vydávala teplo a žár. Nínendhal mezitím z křišťálu vyrobila kulovitou nádobu, do níž potom Osso vložil žhnoucí kouli.
Když bylo dílo hotovo, přišli na vrchol Menerómy Yavalla a Ilmë. Yavalla Onssilindë vyrobila pro kouli malou zlatou loďku a Osso ji potom vyzdvihl vysoko do Tmy. Ilmë nechal sklouznout Měsíc dolů, aby pro něj mohla Yavalla též vyrobit loďku, která měla být ze stříbra. Jakmile byla loďka hotova a Měsíc dán do kulovité nádoby z křišťálu, jíž vyrobila Nínendhal, vyzdvihl ji Ilmë vysoko do Tmy.
Poté byl zavolán Ninwë, aby určil směr, jakým se bude Měsíc a Thellón, Slunce, ubírat. „Slunce bude putovat od Východu k Západu. Až zapadne, vystoupí na Východě Měsíc. Jedna bárka bude plout, mezitím co druhá bude odpočívat, teprve až se ta první odebere k spánku, probudí se druhá. Když vyjde Slunce, nastane Eldë, Den. Když vyjde Měsíc, nastane Arnui, Noc.“ Tak zněla Ninwëho slova.
Měsíc si však putoval, jak chtěl. Stalo se, že jej bylo často vidět na obloze spolu se Sluncem. Někdy zas Měsíc zakrýval Slunce a naopak. Často se Yëni ukrýval v mracích a nikdo nevěděl, zda vyšel či ne, kromě Ilmëho. To, že si Měsíc dělal, co chtěl, nechtěně uskutečnila i Nínendhal, neboť do kulovité nádoby vložila část svého neklidného a hořícího ducha, který přešel i do Měsíce samotného.
Jakmile bylo Slunce na obloze a Ninwë pronesl svá slova, všechna semena, jež do té doby Veanath zasela, začala klíčit. Na náměstí uprostřed Valarîmy začal růst Králův strom a rostl rychle. Jeho listy byly žluté se stříbrným žilkováním. Měl mohutný, hvězdicovitý a hladký kmen a jeho větve, tvořící rozložitou korunu, byly silné a pevné.
Na pahorku Meanar vyrostly nádherné květiny, vysoké stromy se zlatými listy a šedými kmeny a keře a to místo bylo od toho Dne nazýváno Lórinand.
Poté Veanath rozhodila nemálo dalších semen po okolí a Ninwë je nechal větrem roznést po celém Ostrově a celý Endalarion se zazelenal a zkrásněl. Stromy vydaly své první plody, na keřích se červenaly, modraly, žlutily, fialověly, oranžověly a černaly první bobule, v údolích vzešel ječmen.
Tak se stalo v Den přede dny, jež měly přijít, a blaženost a krása Endalarionu vzkvétala. Od toho Dne se též začaly počítat všechny následující dny a Minwë Geleron určil, že den bude trvat dvacet šest hodin a noc deset a měřil čas svými obrovskými přesýpacími hodinami v Síních Orodrim, v nichž vyčetl mnohé, co teprve mělo přijít.
A z Yavallininy myšlenky vzešla zvířata, ptáci a hmyz. Po loukách a pláních Endalarionu se proháněla stáda vysokých bílých jelenů a laní, ve větvích stromů se proháněly veverky a ptáci pěli své písně, jež na svých křídlech odnášel vítr, včely opylovaly květy stromů, keřů a květin.
To byl první Den Endalarionu a první Den vlády Alcalada Felanora a jeho manželky Eilenel Yëniquen nad Audalónë. A Ilmë Yënilónandan a Elwin Eniladlónandin započali svou vládu nad Endalarionem a vládnou mu dodnes, ačkoli se nedochovala žádná zpráva ani zvěst o tom, kde leží jeho břehy. Ví se jen jediné: leží kdesi daleko na dalekém Západě a jen lodě Sličného lidu jej dokážou najít.