Plať, ty kdož jsi hodný...

Přiletěl orel na křídlech větru,
mávání bělostných perutí,
jako letky andělů s září zlatavou.

Dosedl na okno ten majestátní tvor,
zobákem na sklo zaťukal,
průhledné zrcadlo skreslené zkutečnosti.

Pírka zářila v chladném světle měsíce,
démanty noci, křišťál studený,
bělostného sněhu třpyt.

Okno je náhle dokořán,
kdosi nastavil ruku,
kostlivou, z černého dýmu.

A orel sám nic netušíc pak vstoupil.

V náruči chladné, sám, umřel světu,
nikdy už k nebesům nevzletí,
padly bílé perutě v kaluž krvavou.

Půlnoc temná, zazněl jen ten kostelní zvon,
umíráček zní z daleka,
Ta duše přečistá zmizela ve věčnosti.

Dáma s kosou svou zasmála se velice,
lapila obeť, orel nevinný
umřel k ránu, a sním cit.

Měsíc byl k spánku odvolán,
láska v krásném rozpuku
pohlasla ve Smrti stínu.

A hodný člověk mrtvých počet navýšil.

Jen na tichém hřbitově svíce plá,
a zas krutě směje se duše zlá.