Příběhy a mýty Ardánie (kapitola 1. a 2.)

Zde je část z mé rozepsané druhé knihy, jež se váže na tu kterou právě píši. Jde o napůl ucelené vyprávění, jehož původ byl v dlouhé a smutné písni, jež trvala, dokud zůstávali Elfové, a zůstává dál ačkoli Audalónë (Sličný lid) odešel...
» autor: Rivendell
O stvoření měsíce a hvězd



Na počátku všeho byla Tma. Její plášť se rozprostíral všude, kam jen oko dohlédlo. Byla černá a nebylo v ní možné spatřit nic, jen ji samotnou.
A v té Tmě byl Ostrov.
Nebyly na něm žádné stromy ani rostliny, nic. Omývaly jej temné vody bezbřehého Moře, které byly stejně černé jako Tma, neboť ještě nebylo Světla.
A na tom Ostrově uprostřed Moře seděla žena. Neměla jméno, jen tam tak seděla na písčitém břehu. Její nohy omývala voda Moře. Hleděla do Tmy.
A jak tam tak seděla, přišla jí do srdce touha po Světle. Tolik toužila, aby nemusela žít ve věčné Tmě a spatřila Moře za krásného Světla. Ta touha byla veliká, nedala se pohřbít od-mítáním.
A tak žena začala zpívat. Její hlas se jako nůž nesl Tmou, doprovázen šuměním Moře. Zpívala o své touze, o tom, jak ve Tmě vyvstane Světlo, tisíce světel, která budou zářit ve Tmě.
A jak zpívala, kolem ní se ze Tmy vynořovaly drobné světelné body, podobné světluškám, které se pomalu zvětšovaly, a jejich zář sílila.
Žena zpívala dál. Zpívala o tom, jak světla vzlétají vysoko do Tmy a zůstávají tam zavěšená ve Tmě, aby tam zářila po nesčíslné roky, jež teprve měly přijít.
A světla se vznesla.
Vznesla se vysoko do Tmy, a když byla vysoko, převysoko nad Ostrovem, zůstala tam, zavěšena ve Tmě.
Ženin zpěv ustal. Otevřela oči a s radostí pozorovala vzdálená světélka zářící ve Tmě. A ještě více se radovala, když pohlédla na Moře, na jehož hladině se slabě odrážela zář světé-lek vysoko ve Tmě.
A žena pojmenovala ta světélka Eniladë, Hvězdy.


Muž seděl na písčitém břehu Ostrova. Hleděl do Tmy, když tu záhy se k němu z dálky donesl líbezný zpěv. Vzhlédl k obloze a tu spatřil, jak vysoko do Tmy vzlétají zářivá světélka a zůstávají v ní zavěšená.
A bezejmenný muž také zatoužil po Světle, ale Světle bližším a přece vzdáleném.
Začal zpívat líbeznou píseň o tom, jak ze Tmy vystupuje ohromná šedobílá koule a stoupá vysoko, převysoko za malými světélky nad jeho hlavou, jak zazáří jasněji než ona.
A jak zpíval, ze Tmy před ním vystoupila ohromná šedobílá koule a stoupala vysoko, převysoko vzhůru. Jak stoupala, její povrch začal bledě zářit a když se vznesla dost vysoko, zůstala tam zavěšena a zářila do Tmy.
A muž ji pojmenoval Yëni, Měsíc.






O Ilmëm, Elwin a Velkých



Se stvořením měsíce a hvězd se začaly počítat dny. Den, kdy se do Tmy vyhouply hvězdy a měsíc, byl První den.


Když žena hleděla na své dílo, které se teď lesklo vysoko nad její hlavou, a na to, co se vzneslo potom, v srdci jí zahořela touha zjistit o tom velkém světle víc.
Vstala a vydala se do vnitrozemí Ostrova, pusté, holé krajiny bez jediné známky života.


Muž ležel na písčitém břehu a pozoroval, jak Yëni svítí a jeho zář se odráží od hladiny Moře, a byl spokojen, neboť se mu jeho dílo podařilo. Poté vstal a rozhlédl se kolem sebe. A náhle pocítil touhu, zjistit, co jsou zač ty drobná světélka vysoko ve Tmě zářící spolu s měsícem.
Vydal se také do vnitrozemí Ostrova. Šel stále vpřed, světlo měsíce mu zářilo do zad. Ač hledal, jak hledal, nacházel jen rovnou a holou zem bez života, když tu v dálce spatřil, jak se k němu něco, oblečené v barvě měsíce, blíží. Nezastavil však, ale šel dál.


Žena se vylekala, když spatřila něco, čemu To svítilo do zad, ale její strach ihned pominul, jakmile zjistila, že to něco, je stejného tvaru jako ona a je to živé.
Vydala se tomu něčemu vstříc.


Setkali se přesně uprostřed Ostrova.
Žena si zvědavě prohlížela muže, jenž měl na sově jen bederní roušku. Prohlížela si jeho špičaté uši, dlouhé zlaté vlasy a tělo.
Muž si ji také pozorně prohlížel. Líbily se mu její dlouhé hnědé vlasy, špičaté uši i její tělo, zahalené v bílých šatech.
Náhle ženě vytanulo v mysli mužova jméno: „Ty jsi Ilmë.“
To jméno se mu líbilo. A pak mu v mysli vytanulo její jméno: „Ty jsi Elwin.“
Líbilo se jí jméno, které jí dal. Usmála se.
„To ty jsi stvořila ta krásná světélka, co září tam, vysoko ve Tmě?“
„Ano.“
„Jsou nádherná. Nejraději bych je pozoroval do nekonečna a nikdy by mě pohled na ně neunavil.“
„Jmenují se Eniladë, Hvězdy. To jsi byl ty, kdo stvořil to překrásné velké světlo?“
„Ano.“
„Je krásné. Nejraději bych chodila v jeho svitu napořád a nikdy by mě nepřemohla únava.“
„Jmenuje se Yëni, Měsíc.“
Potom spolu Ilmë a Elwin chodili dlouho po Ostrově, rozsvěceli světla tam, kde na pevnině ještě panovala Tma. Na své pouti po Ostrově však nepotkali nikoho dalšího. Zdálo se, že tu jsou sami.
Pak si lehli na písčitý břeh, sledovali Hvězdy a Měsíc a nakonec usnuli. Nohy jim omývalo Moře.


Ilmëho vzbudilo jakési podivné šplouchání na Moři. Zahleděl se do šera a tu spatřil, jak se ke břehu blíží rákosová lodička vezoucí černovlasou ženu oblečenou v bílých šatech.
Ilmë ji sledoval bedlivým pohledem.
Lodička chvíli bojovala s vlnami, ale nakonec doplula ke břehu a žena z ní vystoupila. Upřela na Ilmëho své hnědé oči.
„Kdo jsi,“ zeptala se.
„Mé jméno je Ilmë. Jaké je tvé jméno?“
„Nevím, neboť nebylo nikoho, kdo by mě pojmenoval. Kdo je ta žena?“
„Jmenuje se Elwin.“
„A to Světlo, to obrovské a nádherné a chladné, co září ve Tmě? Co je to?“
„To je Měsíc, Yëni.“
„A ta malá světélka tam vysoko ve Tmě, vzdálená a třpytivá? Co jsou zač?“
„To jsou Hvězdy, Eniladë,“ odpověděla již vzbuzená Elwin. „Odkud jsi sem připlula v té malé rákosové loďce?“
„Z daleka a přece z blízka, Elwin. Tam,“ ukázala žena za sebe na Moře, „ve Tmě, kam mdle dopadají paprsky Měsíce a světlo Hvězd nezáří tak, jako zde, je malý ostrůvek sotva pro dva tvory natož pro jednoho. Připlula jsem sem proto, že jsem chtěla zjistit, co jsou ty drobná světélka a velké světlo vysoko ve Tmě.
Ale nebylo jak se k vám přes Moře dostat. Jeho vody jsou černé a hluboké, vlny vysoké a touha po něm plout silná. A jak jsem tak přemýšlela, jak se přes Moře dostat, přišla mi do srdce touha plout. Stála jsem tam na břehu a zpívala o tom, jak se ze Tmy vynořuje malá rákosová lodička, pevná a lehká, ve tvaru labuti a bílá jako Měsíc.
Potom jsem do ní nasedla a má touha plout po Moři a zjistit, co to září ve Tmě, dovedla loďku sem k Ostrovu, a tak jsem našla vás,“ vysvětlila žena.


Pak Ilmë a Elwin ukázali ženě drobná světélka, vznášející se kousek nad zemí, rozesetá po celém Ostrově. Když dospěli na druhý konec pevniny, Ilmë s Elwin se zastavili, neboť před nimi stál vysoký muž s dlouhými zlatými vlasy a modrýma očima, oblečen jen v bederní roušce. Ale žena šla k němu.


Muž si příchozí zkoumavě prohlížel. Když k němu žena přišla ještě blíže, na jazyku mu vytanulo její jméno: „Ty jsi Yavalla,“ řekl. A ženě se to jméno líbilo.
„A ty jsi Ninwë,“ odpověděla. A to jméno se mu líbilo.
„Kdo jsou oni,“ zeptal se.
„Jmenují se Ilmë a Elwin. Odkud jsi?“
„Byl jsem sem přinesen vánkem, tam z ostrůvku ve Tmě, sotva velkém pro dva tvory natož pro jednoho. Seděl jsem na břehu a naslouchal hlasu Moře a v srdci mi vzklíčila touha hledět na ně z výšky, proletět se nad ním a dotýkat se ho.
Vyskočil jsem do Tmy a jako by mi narostla křídla, letěl jsem přes Moře, jehož vlny se leskly ve světle toho nahoře, a doletěl až sem.“
A jak mluvil, pocítila Yavalla ve tváři dech jemného vánku.


Všichni potom ukázali Ninwëmu Ostrov, ač to byla holá a pustá pevnina, a pak se usadili přímo do jeho středu. Elwin stvořila další drobné zářivé světélko a nechala jej vznášet se mezi nimi.
Vyprávěli si o tom, jak sem každý z nich přišel, o radosti ze svých děl a svých dovednostech, o touhách, které v nich procitly, když hleděli do Tmy či na Moře.


Žena zvolna našlapovala na holou zem. Opustila svůj poloostrůvek, z něhož vedl úzký, mělký pruh země někam do Tmy. V rukou nesla hrst semen. Nezpívala ani nemluvila, šla tiše stále vpřed. Vlny omývaly její bosé nohy a zanechávaly na nich nespočet stříbrných kapek.
V dlouhých ženiných zlatých vlasech se odrážel třpyt Hvězd. Záhy nato vystoupal do Tmy i Měsíc, aby ozářil svými paprsky temnou hladinu bezbřehého Moře, jež se vzdouvalo ve vlnách směrem k Ostrovu, který žena z dáli uviděla ozářený bledým svitem Yëni.


Ve stejnou chvíli, kdy žena opustila svůj poloostrůvek, zanechal jej za sebou i muž. Lehce kráčel po úzkém pruhu písku, nezanechával v něm téměř žádné stopy. V dlaních měl hrst malých kamínků různých tvarů a velikostí, každý z jiného zrnka, jež nasbíral na svém poloostrůvku.
Vlny mu omývaly nohy, a když se vracely zpět do Moře, zanechávaly mu na nich třpytivé kapky. Do hnědých vlasů mu lehce zářilo světlo Hvězd následované právě vyhoupnutým Měsícem.


Každý krok, který žena udělala, ji těšil, neboť si zamilovala dotek země, když do ní zabořila prsty. Světlo Hvězd a svit Měsíce ji doprovázel na její cestě do středu Ostrova.


Muž tiše pokračoval ve své cestě. Pokaždé se na chvilku zastavil, aby pohladil zem pod sebou, neboť se mu zalíbilo v jejím chladu a tvrdosti.


A stalo se, že se žena a muž potkali nedaleko místa, kde spolu rozmlouvali Ilmë a Elwin a Ninwë a Yavalla, skrytí ve svitu poletujícího světla.
Jakmile žena spatřila mužovu tvář, v mysli jí vytanulo jeho jméno: „Ty jsi Cuonwë.“ A to jméno se mu líbilo.
Potom i jemu vytanulo v mysli ženino jméno: „Ty jsi Veanath.“ A ženě se líbilo jméno, které jí dal Cuonwë.
Záhy na to je Ilmë, Elwin, Ninwë a Yavalla zavolali k sobě, neboť seděli nedaleko a slyšeli každé jejich slovo a věděli, že jsou jedněmi z nich.


Ilmë a Elwin, Cuonwë a Veanath, Ninwë a Yavalla seděli v kruhu kolem jasného poletujícího světla, jež bylo dílem Elwininy myšlenky, tak jako se Hvězdy zrodily v její mysli, aby je záhy Elwin vyzvedla vysoko do Tmy.
Seděli tiše a mlčky naslouchaly Cuonwëmu, který jim vyprávěl, odkud přišel, stejně tak jako oni jemu potom vypověděli vše od jejich probuzení až po setkání s ním.
Poté Yavalla vyhloubila v zemi hluboký důlek a vložila do něj jedno z mnoha semen v jejích dlaních. Lehkým dotekem ruky o pustou zem zasypala semeno hlínou. Hned na to propukla v pláč, neboť to, co zamýšlela, se nesplnilo.
Elwin ji utěšovala slovy: „Nezoufej, Veanath. Možná, že semeno potřebuje k životu teplo a světlo, aby mohlo vyrůst. Mé hvězdy jsou bledé a vzdálené a chladné, a je tomu tak i s tímto světlem a s Měsícem. Musíš být trpělivá stejně jako my, dokud nenastane vhodná doba. Vyčkej s námi a tvá myšlenka se brzy promění ve skutečnost.“
Elfové, neboli Audalónë, Sličný lid, jak je nazývali Velcí, když je poprvé spatřili, pojmenovali Elwin ve svém vlastním jazyce Valamëndi, Vidoucí paní, neboť viděla daleko do přediva času a byla vážená i mezi Velkými pro svůj dar a také pro svou moudrost a spravedlivost.
A tak tam tiše seděli pod svitem Měsíce a Hvězd, Veanath už neplakala a v hloubi srdce věděla, že Elwin Valamëndi mluvila pravdu.
Právě tehdy rozhodil Cuonwë několik zrnek ze svých dlaní, Ninwë je nechal odvát větrem na různá místa na Ostrově a tam, kam zrnka dopadla, počaly růst kopce a hory. Země se třásla: dunění a hřmění, které přehlušilo Moře, se rozléhalo daleko do tmy.
Uprostřed Ostrova se zvedal do výše vysoký vrch, jenž Cuonwë pojmenoval Meanar. Ninwë poté určil, kde bude Sever, Jih, Východ a Západ, jež pojmenoval Estë, Onsill, Nëno a Mera. Okolo vrchu se velikým obloukem od Západu, přes Jih až po Sever táhly ty nejvyšší hory, které se kdy tyčily do takové výšky. Cuonwë je pojmenoval Ethel-avros, Velký pás. Nejvyšší horu Ethel-avrosu pojmenoval Cuonwë Meneróma, z níž bylo vidět daleko a ještě dál za slunečních dní, kdy ji svými paprsky hladilo zlaté Slunce.
Na Východě obě ramena hor prudce klesala dolů k písčitému pobřeží a k vodám Moře.
Veanath se radovala spolu s ostatními nad Cuonwëho dílem, v srdci však měla smutek a žal, neboť hory byly chladné a vrásčité, a tak na vrcholu kopce, kde s ostatními seděli v kruhu, zasadila nemálo semen a trpělivě čekala na dobu, kdy měla vyrůst.
Vše, co poté na vrchu vyrostlo, bylo známo jako Veanathina zahrada. Elfové Veanath pojmenovali ve svém jazyce Lónandin, Stvořitelka, neboť vše živé, co chodilo či rostlo, vzešlo z myšlenek Veanath a nebýt jí, nebylo by ptáků ani stromů a její zahradě bylo dáno jméno Lórinand, Krásná země, neb je to nekrásnější místo, jaké kdy bylo spatřeno, a mnozí se tam procházeli pod stíny těch nejvyšších stromů obklopeni rozmanitou vůní rozličných květin a rostlin.
Právě tehdy se probudili zbylí z Velkých, jimž elfové říkají Eälnarinyë. Byli to Osso, Véan, Minwë, Tiela, Tunvë a Náma.
Osso přiletěl na Ostrov na velkých ohnivých křídlech, proto byl elfům znám jako Adûnen, pán Ohně, neboť miloval hřejivý plamen. Jeho vlasy tvořil dlouhý ohnivý jazyk, v očích mu plál hluboký rudý oheň, v dlaních nosil skrytý žár.
Jeho ženou je Náma, jež dal Sličný lid jméno Ninhelien, paní Písma, neboť ze své myšlenky stvořila všechny znaky a jazyky, kterými se mluvilo na Ostrově, jemuž elfové potom říkali Endalarion, Země blaženosti.
Véan se probudila ve Tmě, ze které jí pomohl její žal. Elfové jí dali jméno Ninbelen, paní Smutku, jelikož se nikdy neusmála a plakala ve svých Síních Orodrim, kam odcházejí duše Sličného lidu, když je postihne smrt.
Její manžel je Minwë, jemuž se také říká Geleron, pán Pravdy, neboť z jeho úst nikdy nevyšla lež. Sídlí též v Síních Orodrim daleko na Západě, kde sedí na svém vysokém trůnu, rozmlouvá s dušemi mrtvých elfů a některým dovoluje vrátit se zpět do Ardánie.
Tiela se též probudila ve Tmě, z níž se dostala pomocí hudby a svého hlasu. Pro její nádherný zpěv a tu nejkrásnější hudbu protkanou smutkem a příběhy jí elfové nazvaly Lûnedhenin, Slavičí paní, neboť vždy, když zněla její píseň, rozezpívali se spolu s ní i slavíci, když se procházela Lórinandem.
Tunvë přijel na Ostrov na svém velikém oři, jehož pojmenoval Ealos, Šíp, ale elfové mu říkali Ancalam, Stříbrný vítr, pro jeho rychlost, když se hnal za temnými tvory pod korunami stromů v pozdějších letech, jež teprve měly přijít, ale ne dřív než na oblohu vystoupí Slunce. A Tunvëmu dali jméno Elchanan, Lovec, pro zvuk jeho velkého rohu Aldalómë, a také pro jeho dlouhý stříbrný luk Celios, neboť když z něj Tunvë vystřelil šíp, nikdy se nestalo, že by nezasáhl svůj cíl.
Tunvëho manželkou je Tiela, neboť Tunvë miloval její hlas a její zpěv a často jej doprovázela až k Severnímu břehu Ostrova, když se vydával skoncovat s temnými stvůrami, dé-mony a přízraky.
Tak na Ostrov přišli Velcí a z jejich sémě později vzešly ty nejsličnější, nejmoudřejší a nejsilnější děti Světa, jimž Velcí dali jméno Audalónë, Sličný lid, elfové, blízcí a vzdálení na počátku i na konci světa. Krásou, moudrostí a silou je předčily jen Eälnarinyë.
Tipů: 9
» 07.06.16
» komentářů: 10
» čteno: 922(12)
» posláno: 0


» 07.06.2016 - 20:47
1
To je úžasné, pochoutka pro mou představivost, nádherná podívaná, dokonce i zpěv a melodie slyším, kouzelné, nádhera :-)
ST+Z
» 07.06.2016 - 20:52
Lilith: Děkuji, moc si toho vážím :-)
» 07.06.2016 - 21:25
Rozplakal jsi mě,to je moc krásný příběh.ST
» 07.06.2016 - 21:28
Láska: Děkuji Péťo. Já jsem u toho uronil slzu stejně jako u Pána Prstenů, neboť se mi zdá, že elfové mají být smutní, silní a sliční a jejich příběh se mi vryl hluboko do srdce. Ještě jednou moc děkuji :-)
» 08.06.2016 - 12:13
Eniladë, Hvězdy... kouzelný jméno. Je to úplně jiný svět a nechá něco v duši. Souhlasím do puntíku s Lil a také si zakládám. :)

ST a Z
» 08.06.2016 - 12:15
Kajuta: Děkuji ti moc. Přesně o to mi šlo, aby ten příběh zanechal něco v duši, a jak vidím, povedlo se mi to. Ještě jednou ti moc děkuji :-)
» 08.06.2016 - 13:00
ttragelaf
jakoby jinak převyprávěne' lidské nevědomi'.. . .. ta jeho kulturní čáST
» 08.06.2016 - 13:05
ttragelaf: Děkuji :-)
» 08.06.2016 - 19:49
Moc se mi to líbí, ST.
» 08.06.2016 - 19:51
Psavec: Jsem moc rád, že se ti mé dílo líbí, moc si toho vážím :-)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
nováčci
intuista
narozeniny
Gándhí [8]


© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.