Detektiv Eduard!

I. Tak třeba… Úvod!
Slunce se rychle až nadslunečně vyšplhalo na oblohu, kde se spokojeně uvelebilo. A zřejmě pro zábavu začalo svými dotěrnými paprsky probouzet různé živé tvory. Mezi ně patřil i hlavní hrdina našeho příběhu. Samozřejmě nikdo jiný než velice známý a proslulý detektiv! Řeč není o nikom jiném než o panu Eduardovi, který dnes obdržel velice převelice důležitý dopis.
Líně se tedy zvedl z postele a protřel si oči.
"Anastázie?" Zavolal na služebnou. Mladou, překrásnou a celkem dost plachou dívku, která u něj byla na službě kolem tří let. I hned vběhla do místnosti a při pohledu na svého pána se ulekla. Zběsile si zakryla oči dlaněmi a mumlala: "Pchoším pne Edl-alde zak-ljte se n-ším…"
Pan Eduard stál a sledoval celé divadlo, nechápajíc. Pak si to uvědomil… Vždyť tu stojí nahý! Rychle zvedl deku z poblíž stojícího křesla a zakryl se s ní.
"Omlouvám se, drahá slečno, už můžete oddělat ručky ze své roztomilé tváře a šupito presto mi udělat snídani." Pronesl s klidem. Usadil se do křesla a nespouštěl oči ze služebné.
Ta pomalu odkryla oči, prohlédla si ho. Jejich oči se setkaly. No jo, nebudu nic tajit. Anastázie svého pána tajně velice milovala! Není se čemu divit! Bylo mu necelých dvacet tři. Pohledný, vysoký ač sice na první pohled dost vyzáblý muž, tedy úspěšný detektiv, který neměl o peníze nouzi. I když popravdě, o ty jí nikdy nešlo.
Rychle odvrátila tvář a napůl vyběhla z pokoje. Když zaslechl dupot dívčiných bot na schodech, zvedl z psacího stolku obálku s dopisem a opatrně ji otevřel. "Hmm… Tenhle dopis sem musela přinést Ans už dnes… Přinejmenším před svítáním. Zase ta holka jedna poblázněna sledovala, jak spím!" Pousmál se Ed.
To už však seděl za stolem a vší svou mocí se snažil otevřít obálku. Jelikož mu to nešlo, rozhodl se použít nůž na máslo, mimochodem s ještě kouskem másla od minulé snídaně. Lup! A dopis byl venku.
Dal se pozorně do čtení.
"Hmm… Aha! Jo takhle… To zní zajímavě. Hehe… Prej bratr…!" Pobrukoval si.
Ale abychom byly v obraze všichni. Dopis poslala madam Klára, která žádala, aby ji světově uznávaný detektiv pomohl s jistou, ochomýtnou situací. Má obrovský problém se svým bratrem - Frankem, a jeho dcerou Cesmínou. Nechtějí se odstěhovat z domu, který jim patří, ovšem madam Kláře se hrozně líbí a tak si ho přivlastnila. Také jí zničili houpací křeslo, jaká nehoráznost! Ale to není to nejhorší! Koupila si nedávno drahocennou tužku za necelých pár kaček. Měla pro ni velkou hodnotu, protože ji dostala za poloviční cenu ke své nové kabelce za půl milionu. Ovšem ta tužka byla zavražděna! A ano, žádá našeho detektiva, aby tento zapeklitý případ vyřešil!

II. Kupříkladu… Místo činu a možní pachatelé!

Právě se nacházíme v rozlehlém obývacím pokoji, v němž stojí či posedává několik postav. Z leva je možné povšimnout si obrovského krbu a úhledně naskládaných polínek. Služka, která tam právě otírá prach, našeho detektiva velice zaujala. Takže lze očekávat, že si po práci stoprocentně vyžádá její telefonní číslo. Tedy, pokud nějaké má.
Naproti krbu sedí oni možní pachatelé na pohodlné pohovce s květinovým vzorem. Teda krom zahradníka a slečny, ti postávají kousek opodál.
1. Madam Klára, obézní žena v až nadpřirozeně modrých šatech s nekonečnou krajkou a lebkou holou seděla v hlubokém křesle. Chvílemi to vypadalo, jakoby s ním splývala. Pojídala tučné bonbóny ještě tučnějšími prsty, přičemž nezapomínala ani slintat a vyplazovat jazyk na ostatní přítomné.
2. Franc aneb bratr oné krásné dámy popsané výše byl naopak vyhublý až kostnatý. Měřil necelých sto padesát centimetrů. Obvykle nosil cylindr a nikdy mu nechyběl šátek okolo krku. Dokonce, ani když spal. U většiny lidí byl velice oblíbený zvláště pro své milosrdenství, laskavost a štědrost.
3. Cesmína, dcera France. Dvacetiletá ale stále puberťačka s prospěchem nic moc. Několikrát ji vyhodili ze školy. Do teď mnozí nechápou, jak se na tolik vysokých škol vůbec dostala. Stejně jako její otec byla blondýna. Teda, dokud se nepřebarvila. Nyní jí vlasy září ostře rudou barvou. Jak už si šlo lehce odvodit, působí divoce a nezkrotně. Několikrát byla navržena na nejdrzejší osobu kraje, bohužel ji o vítězství vždy připravil mrzutý důchodce, jehož se všichni i v tom nejvzdálenějším městě obávali.
4. Zahradník, jehož jméno není známo (což je jen dobře, stejně nám k ničemu nebude), postával u okna a pobrukoval si nějakou veselou písničku. Jak je u zahradníků běžné měl na sobě montérky od bahna a na několika místech byly jasně viditelné opravené trhliny. U jeho nohou předla zvesela kočka.
5. Služka, tu není nutno popisovat. Byla z podezřelých vyřazena ihned, jak na Eduarda párkrát mrkla těmi svými až extra hodně dlouhými řasami.

III. Zřejmě… Výslech!

Když si Eduard všechny pozorně prohlédl a pořádně očenichal (ano očenichal a to doslova!) místo činu - obývací pokoj, došel k rozhodnutí, že vrahem cenné tužky je… Zahradník!
"Takže… Pane zahradníku," začal s klidem Eduard, "četl jste někdy nějakou pořádnou detektivku?" Pohlédl chudákovi zahradníkovi, který se třepal, jakoby uvnitř něj probíhalo zemětřesení nejvyššího stupně, zpříma do očí.
"N-ne."Vysoukal ze sebe nešťastně tázaný.
"Ha!" Vyjekl detektiv. "To byste si ale měl nějaké přečíst, milý drahý!" Pousmál se. "Páč pak byste věděl, že vrahem, zlodějem, únoscem… No prostě viníkem je vždy zpravidla právě…" Na chvíli se odmlčel kvůli dramatické pauze. "Z-A-H-R-A-D-N-Í-K!" Vyhláskoval slovo nahlas, aby ho všichni přítomní dobře slyšeli.
Madam Klára se lišácky usmála. Její bratr Franc hleděl s pusou dokořán. Cesmína se chystala vyřknout nekonečnou řadu protestů. Služebná nevěnovala dění okolo pozornost a zahradník… Zahradník s parádní ránou dopadl na zem.
Všichni, až na madam, se zvedli a popošli k zhroucenému. Cesmína nahmatala puls.
"Dobrý, jen vomdlel."
Všem se ulevilo. Teda až na madam a služebnou, kterým to bylo ukradeno.
Když se po půlhodince zahradník vzpamatoval, obořila se mladá dívka, Cesmína, na detektiva. "Co si to o sobě sakra myslíte?!" Všichni na ni vylekaně pohlédli, zahradník málem opět upadl do bezvědomí. "Jen si to tu prohlédnete, nás si očumíte, ale abyste se na něco zeptal, to ne?" Vrčela zlostně dál. "To vám jako stačí tvrzení té staré tlusté rašple, která je akorát dobrá vyžírka?" Ukázala prstem na svou tetu.
Ta se nafoukla jako žába, než ale stačila cokoli říci na svou obhajobu, dívka pokračovala dál. "Takže se sakra tady panu omluvte za křivé obvinění, a pořádně si to projděte, nebo vypadněte!" Vydechla a s hrozivým, odhodlaným výrazem sledovala každé gesto detektiva.
"Výtečně! Výtečně!" Zvolal Eduard a objal Cesmínu. Ta zkřivila obličej a snažila se od něj dostat co nejdál.
"Milá slečno. Vy jediná jste pochopila tuhletu mou… Taktiku!" Zadíval se jí nadšeně do očí.
"Taktiku?" Opakovala dívka nechápavě.
"No jistě!" Eduard se napřímil a nadmul hruď. "Vše to byla jen zkouška, milý drazí! Omlouvám se vám, pan zahradník, velice se omlouvám. Takovou… Reakci jsem vážně poněkud… Nečekal!" Koukl na ještě omámeného zahradníka s vřelým a omluvným pohledem.
"Takže, teď jsou mi jasné dvě věci." Pokračoval Ed. "A to, že zahradník to nebyl." Zatleskal si nadšeně. Když ovšem spatřil pohledy ostatních, stáhl ruce podél těla a raději pokračoval.
"A taky, že to nebyla ani tady mladá slečna, Cesmínka, že?" Mrkl na ni.
"Pro vás, detektive," řekla svádějícím tónem, "vždycky slečna Cesmína!" To už ovšem tak mile neznělo…
Po tom menším incidentu všichni očekávali, že bude detektiv pokračovat ve svém výkladu. To ovšem čekali zbytečně. Eduard vyletěl pryč z pokoje. Obul si boty, které si i přes dlouhé přemlouvání, vyzul u věšáku. Na něm visel i jeho kabát a šála. Poté se vyřídil pryč i z domu a běžel, kdovíkam. Vlastně my víme kam!

IV. A co dál?!

Náš detektiv se úplně zničený zhroutil na pohovku ve svém bytě. Ta slečna… Cesmína! Ta pěkně podkopala jeho autoritu. Ještě nikdy se nezamyslel nad tím, že by viníkem mohl být někdo jiný, než zahradník, nebo hrobník. Když se mu to teď převalovalo v mysli, uvědomil si, že je možná jedna otřesná věc… Co když do vězení poslal samé nevinné lidi?! A co když si praví pachatelé svobodně kráčí širým světem?! Musí s tím něco udělat. Přece jen, je to vše jeho vina!
Zvedl se z pohovky a přešel ke psacímu stolu. Šupem začal prohledávat všechny zásuvky a hledal složky o svých případech. Naštěstí si vše pečlivě zapisoval a uchovával. Když se dopočítal uspokojivého a vysokého čísla - tři, položil klidně dokumenty na stůl. "Tak, až dokončím tuhletu zapeklitou tužku, mám další neodkladnou práci!" Pronesl do prázdného bytu. Odpověděla mu skučivá meluzína v komíně. Jak on ji nesnášel!

V. Konečně… *Chvilka napětí*… Vyřešení!

Přesně, když zvony odbíjeli půlnoc, vešel Eduard do domu pana France. Všude bylo ticho. Až odpudivý klid přehlušily kroky detektiva, který se pomalu plížil do obýváku. Ač se snažil sebevíc, znělo jeho plížení jako běh stáda bizonů.
Dopotácel se na přesné místo činu. Ano, dopotácel, protože cestou narazil do několika předmětů, div se netočil jako káča.
Opatrně zkoumal stolek, na kterém měla ležet tužka. Vedle stálo houpací křeslo. Něco se na jeho noze zablýsklo. Detektiv se k místu ihned doplazil a zkoumal podivný třpyt. Nebyla ona tužka postříbřená?
A najednou mu vše docvaklo… Vždyť je to lehké jako facka!
Rázným krokem se vydal směrem, kde si myslel, že by mohla být kuchyně. Trošku více se zmýlil… Narazil do zdi. Byla to taková rána, že se celý dům probudil a všichni jeho obyvatelé ostražitě přiběhli s různými ochrannými nástroji, jako třeba pánvička nebo lampa, a koumali, co vydalo tak otřesný rámus. Opatrně kráčeli obývákem, až vyděšený zahradník zakopl o něco… Měkkého?
Jedinou slečnu Cesmínu napadlo konečně rozsvítit, a taky že tak udělala.
Všichni teď se zděšením hleděli na tělo pana Eduarda!... A taky zahradníka, který se opět zhroutil.
Madam Klára kulila oči na Eda, přičemž na něj chrlila jednu otázku za druhou. "Pane detektive, jste v pořádku? Co se stalo? Někdo vás napadl? Jak…" Smršť přerušila až konečně Cesmína. Jemně tetu odstrčila a pomohla Edovi se posadit. Ten byl nanejvýš rád, protože už se začínal dusit z odporného zápachu řinoucího se z Klářiných úst. Už nikdy v životě si nedá karamelku…
Ovšem když už seděl, nebránilo mu nic k rozřešení případu.
"Dlouho jste čekali, až konečně vyjde najevo pravda. A já tu pravdu znám!" Řekl vážně. Všichni ostatní se na sebe nedočkavě a možná i trochu bojácně podívali.
Detektiv pokračoval: "Ta tužka ležela tady na tom stole! Jelikož jsem si povšiml, že velice často větráte kvůli zatuchlosti, že ano?" Koukl na služku. Ta automaticky přikývla.
"Prostě, oběť sletěla na zem rovnou pod křeslo." Otočil se k madam Kláře. "Jakmile si madam vychutnávala svou odpolední idylku, zhoupla se na křesílku a to rozdrtilo tužku." Pousmál se.
"TO NENÍ MOŽNÉ!" Zařvala přes celý dům, možná i přes celé město, nebo kraj, madam Klára. "To udělal ON!!" Ukázala na svého bratra. "Nikdo jiný… Žádná náhoda, ne ne ne!" Pokračovala v humbuku jako urvaná ze řetězu… Ostatní zadržovali smích. Nemůžete se jim divit, si představte naštvanou gorilu v růžových šatech s podpatky, jak okolo sebe hází jahodové koláčky a řve po té své gorilí řeči, které nerozumíte, ani kdybyste chtěli... Ale nezapomínejme na zahradníka, ten je výjimka protože už se opět zhroutil!

Detektiv se potichu vytratil zadními dveřmi doprovázen krásnou služebnou. "Oni si to už vyřeší. Nezajdeme na večeři?" Zeptal se služky toužebně. Ona přikývla a tak společně vyrazily k nejbližší nálevně.