Pád andělů

Na křídlech větru listí letí,
Stromy tiše sklání se,
Nad náměstím bouře, vytí
vlků ve tmách měsíce.

Bliká světlo lamp na ulici,
Vzdech větru zní mezi domy starými,
Jichž okna němě zírající,
Nad zemí, nad tmavými loužemi.

Potom, z temného nebe,
Padá lehké pírko bílé,
A pak další,
Na náměstí.

Padají do louží,
Jež barvu krve mají,
Stíny se už dlouží.
Co noc, temnota tají?

Nasáklá jsou ta pírka krví rudou,
Světla lamp pomalu ve svitu chudnou,
Náměstím běží praskliny,
Padají pírka neviny.

V tom letu pírek křehkých,
Andělé krásní padají.
Křídla mají zlomená,
Víčka očí sklopená.

Jsou mrtvi, umírají náhle,
V dálce zní vlků vytí táhle.
Jsou krásné, jejich klidné mužské tváře.
Pád do prachu; pohasíná svatá záře.

Jeden z andělů do náruče mé mi pad,
Nádherný, krásný jako jabloňový sad.
Zlámaná křídla měl a čerstvou krev na těle,
Nahý byl, potem slepené vlasy na čele.

V náručí zemřel mi,
Zhynul jako růže zvadlý květ,
A kolem na zemi,
Jako by se hroutil svět.

V loužích rudých andělé leželi,
Já samoten plakal pro ně v tmách,
Naposled vlci měsíci zavyli,
Kolem mě andělů krásných pád.