Osamocený anděl

Tíživé roucho noci,
Bledé světlo měsíce,
Na kamenech mloci,
Podivná to směsice.

Kdesi v dáli potok poskakoval,
Na mýtině prázdné anděl seděl,
Slzy v očích zadržoval,
Nahoru k hvězdám tiše hleděl.

Svit Luny vlasy jeho hladil,
Byl nahý, kůži bledou od měsíce měl,
Stokrát se vzlétnout marně snažil,
Tam k svému domovu; zrak k nebi obracel.

Nemohl vzlétnout však, už ne,
Nemohl cítit vítr na křídlech bělostných,
Perutě byly zlomené,
V bolesti trpěl, tekla krev z ran bolestných,
Jež zalila pírka perutí,
Potrhaných od větví,
Když na zem z nebe padal,
Teď samoten jen strádal.

Mýtina opuštěná, skrytá očím všem,
Jen samota nenasytná tam uvnitř, v něm.

Samoten byl, smrt mu létla vstříc,
Jak zemřel, jen samota může říct.