Svíce života

Ticho mrtvé je v kostele prázdném,
Jen šepot vánku z venku slyšet je,
Ze stropu visí pavučiny až na zem,
Jak lehké potrhané závoje.

Kolem hoří mnoho svící,
Od maličkých po vysoké,
Rozpadlé lavice tlící,
Zavřené dveře široké.

Sochy křivé stíny vrhají,
Plamínky svící jasně hoří,
Závoje pavučin se trhají,
Do prachu se tiše noří.

Vitráž oken rozsypaná,
Na podlaze valí se,
Voskem bledým pokapaná,
Další padá, tříští se.

Oknem vysokým světlo měsíce proniká,
Hroutí se věž, co z kostela ční,
Jeden plamínek svíce v kouři zaniká,
Umíráček v dálce chladně z ní.

To skonal jeden,
Komu svíce života dohořela,
Noc přinesla leden,
Krajinu do sněhu ponořila.

Dál hoří bledé svíce ostatní,
Čas dál neúprosně plyne,
Další den jeden plamínek životní,
Udusí se, v kouři zhyne.

Dál tak běží doba,
Nemálo svící je bez plamenů,
Však zahoří nová
Mezi nimi, na zbytcích kamenů.