PŘÍSKOKEM VPŘED!

Bývalo to malé městečko.
Uprostřed mělo náměstí, okolo něj propletenec křivolakých uliček a celou tu skrumáž držely pohromadě bytelné kamenné zdi.
Je to pořád malé městečko, i když už dávno přeteklo svoje hradby a rozlilo se do krajiny jako jeden betonový flek. A ještě pořád je to náměstí jeho srdcem.
Udusanou hlínu už kdysi ve středověku nahradily kočičí hlavy (jo, pokrok nezastavíš), na kterých se za mrazu či deště tak krásně padá a v dobách lodiček na jehlách i elegantně přicházelo o podpatky.

Před nedávnem ovšem páni radní usoudili, že je na čase středověk opustit, i vyhlásili generální přestavbu náměstí.
Obyvatelstvo pozitivně naladili obrovským plakátem typu Před a Po, v jehož spodním rohu bleší písmenka nenápadně sdělovala, že celá ta legrace bude trvat bratru půl roku. Když všechno půjde dobře.
Načež stavbaři zahradili dvě třetiny přístupových ulic a na rynek vypustili smečku zdivočelých bagrů.

Že všechno dobře nepůjde, bylo jasné po několikerém hrábnutí do země.
Jelikož v této lokalitě sídlil kdekdo, a to permanentně už od dob lovců mamutů, zdálo se logické, že nález bude zajímat především archeology. Jediní, koho tento fakt evidentně překvapil, byli stavbaři. Značně neochotně tedy pustili na svůj píseček ty podivíny s lopatičkami a štětečky, a jali se dolovat na opačném konci, přičemž se modlili k Velkému Plánovači, aby zase na něco nenarazili. Jinak bude v tahu nejen termín, ale i prémie.
Ale proč vám tohle povídám…

Já totiž přes to náměstí musím chodit.
A nejen já, ale další desítky mých spoluobčanů. Jsme různého věku, vyznání i profesí, ale jedno máme společné. Jakmile dorazíme k epicentru stavebních prací, měníme se ve vojáky základní služby při výcviku na „opičí dráze“.
S plnou polní (kterou tvoří aktovky, narvané igelitky, kočárky, řvoucí děti, psi, koloběžky a francouzské hole) se vrháme vpřed – obcházíme, přelézáme či podlézáme (nedoporučuji!) zátarasy, přeskakujeme jámy (někdy i úspěšně), brodíme se hlínou, štěrkem drobným i hrubým, abychom na druhé straně vylezli zpocení, ale šťastní, že opět stojíme na středověké pevné dlažbě – a zjistili, že ulice, kterou jsme chtěli pokračovat dál, je zcela nově rozbagrována.

Nejinak tomu bylo i včera.
Stála jsem na kraji náměstí a rozvažovala, kudy se pustím. Pěšinka, po níž jsem škobrtala den předtím, už neexistovala, zavalena jakousi sutí, i nezbylo mi, než vytyčit nový azimut.
U vědomí, že ať půjdu kudykoliv, bude to blbě, neboť orientační smysl mi byl Stvořitelem upřen, vrhla jsem se do toho po hlavě.

Můj odhad se vyplnil, neboť najednou, kde se vzal, tu se vzal - náklaďák plný kamení. Jedoucí, pochopitelně. Jeho řidič měl jednu ruku na klaksonu a druhou si klepal na čelo. Rychle jsem uskočila… žel přímo na lžíci malého nakladače, jehož řidič si rovněž zaklepal na čelo. K jeho cti budiž řečeno, že mě nechal slézt a popoběhnout mezi dvě hromady štěrku, kde mě jen těsně minul drapák minibagru. Bagristu jsem ani vidět nepotřebovala, abych věděla, co dělá za gesto.

Co teď?
Za mnou řvoucí mašina a přede mnou rozbahněný flák půdy. Kupodivu jsem v něm neztratila rovnováhu, ani boty, zato přesně vím, jak se cítí koně na Velké pardubické, když cválají přes oranici.
Obrovskou kaluž jsem radši oběhla, neboť plavec jsem stejně mizerný jako orientační běžec. Pak už zbývalo přeskočit několik hromádek šutrů (soudě podle rozzuřeného výrazu chlapa s lopatičkou to byly přinejmenším základy chýše bájného lovce Kopčema) a vyhnout se ladně nakupeným kanalizačním trubkám…

Tu past na mamuty za nimi jsem pochopitelně přehlédla.

Vytáhli mě s nalomeným kotníkem a se zcela ulomeným podpatkem. To druhé vem čert, ale doskákat po jedné noze na zdravotní středisko (byť jen o ulici dál) byl výkon hodný atleta. Moje neatletická achilovka rupla naštěstí těsně před vchodem….

Nadopovaná prášky proti bolesti teď sedím na invalidním vozíku a s blaženým výrazem idiota pozoruji pokračující dezintegraci náměstí, zatímco můj doprovod vymýšlí optimální trasu k městskému úřadu, kam se oba nutně potřebujeme dostat.
Doufám, že přežijeme…