Drobečky z cest: Rhodský slavík

Jmenoval se Iannis.
To jméno se sem hodilo, vždyť okolní kamenné zdi je v průběhu staletí slýchaly nesčetněkrát, a v nejrůznějších jazycích.
Měl nanejvýš osm, kluk Iannis, co uměl zpívat jako slavík. Teda ne on, ale ta drobná keramická věcička v jeho puse. Očima jako trnky přitom pozorně probíral kolemjdoucí.
Asi musel v mé tváři něco zahlédnout (bodejť by ne – vzpomínku na dávný podvečer v lužním lese na břehu Moravy, to mi bylo krásných sedmnáct… a na jiný podvečer, naopak poměrně nedávný, v olivovém háji na Korfu).
Bez váhání mě zatahal za ruku a ukázal na obrubník za sebou, kde desítku pečlivě vyskládaných píšťalek poctivě hlídala holčička sotva odrostlá jeslím.
Shýbl se a vtiskl mi jednoho „slavíčka“ do dlaně. Odolat se nedalo. Foukla jsem a píšťalka ve tvaru džbánečku vydala trylek. Iannis se usmál a s lehkostí profesionála rozezvučel tu svoji.

Tak jo, něco si odtud odvézt chci, proč ne tohle?
Ovšem řecky umím leda pozdravit a poděkovat, takže jsem to zkusila anglicky.

„How much?“
„Twelv jůro!“přišla blesková odpověď.
Dvanáct eur, hm, chlapec není z laciného kraje…
Vyložil si mé váhání správně.
„Ilevn?“
Nemám tuhle hru ráda, já Evropanka vyrostlá v pevných cenách. Ale teď nejsem doma a - jiný kraj…Zavrtěla jsem hlavou v odmítavém gestu.
„One euro,“ řekla jsem pevně.
Anglické číslovky teda ovládal, protože se mu oči okamžitě naplnily nefalšovaným zklamáním. Ale stejně to ještě zkusil.
„Ten?“
„Three,“ připustila jsem. Úsměv se mu vrátil.
Skončili jsme na sedmi.
Já se zbavila posledních drobných, on si je nacpal do kapsy šortek a na závěr úspěšné transakce se mi představil. Pak vylovil z druhé kapsy dva zralé fíky a velkoryse jimi podělil svou sestru a mě.

Ta sladkost na patře mi zůstala, když jsem se pak loučila s hrdou pevností a naposledy postála v rozlehlé síni johanitského špitálu.
Vítr dovnitř přinášel vůni sluncem vyhřátých tújí a levandule.
Obraz časů, kdy zde ve všudypřítomném pachu krve a smrti ležely desítky raněných rytířů, už dávno vybledl, stejně jako kámen těch starých zdí.
Ale nezmizel zcela, vsákl do kleneb i podlahy. I v tichu, jež tu teď vládne, zůstala viset ozvěna bolestného sténání i polohlasem odříkávaných modliteb.
A mě nenapadlo nic lepšího, než ji přehlušit slavičím trylkem.
Několik turistů se po mě ohlédlo, jedna paní s německy strohým pohoršením cosi šeptala svému manželovi, ale mně to bylo fuk, protože odkudsi zvenčí se ozvala jásavá odpověď.

A tenhle okamžik jsem si z ostrova jménem Rhodos odvezla domů.