Sladký objev

Vychovatelé mne do krve olepali za můj další povedený útěk z tohoto lágru. Zmijovka chrání holou hlavu, plnou jizev, před pozorností okolí. Žmolkovitá, zfilcovaná hmota je od pohledu odporná. Narážím si ji na protest křivě nebo hodně do očí. Nemusím vidět to falešné divadlo před tím, než přijede nějaká delegace. Vystrašené děti stojí již hodinu v pozoru před bránou a nacvičují uvítací píseň… dokud polovina neztratí hlas.
My, největší výlupci, jsme posláni na zahradu.
Nikdo neví, že pod zmijovkou mám v uších nacpané noviny. V dobrém případě nevidím a neslyším. Žiju si ve svém světě a to okolní budovatelské nadšení je mimo mne.
Předstírám, že okopávám záhon. Ve skutečnosti jsem geodet. Takový, jaké jsme měli ubytované kdysi doma ve Zlatých Horách. Oni nekopali v zemi jako zemědělci. Byli to machři na kameny. Večer nám vyprávěli před spaním příběhy o zlatě ukrytém v podzemí. Učili nás o rudě a jejich vlastnostech, předváděli alchymistické pokusy.
Ale jednou odjeli jinam. A pak i odjela nemocná maminka. Musí se léčit, přišla o nějaké ženské věci. My jsme s bratry přišli do děcáku. Někdy společného, jindy odděleného.

Kopu jako o život. Musím najít krásný kámen, pak si ho uložím do své sbírky pokladů.
Mám velké štěstí. Objevuji pazourek. V pravěku z něj vyráběli zbraně. Tento je malý a vypadá spíše jako bonbon. Ale to nevadí. Raduji se ze svého objevu.
Klekám si na zem, plivu na kamínek a čistím jej o roztrhané kalhoty. Začíná se hezky lesknout.
Mou radost a nadšení přeruší velký tlak na rameni. Jeden z řezníků, který nám dělá ze života peklo, mne vytahuje za rameno nahoru a otáčí opačným směrem.
Delegace dorazila na zahradu. Něco na mne nějaký chlap říká. Neslyším, vytahuji si z uší noviny. Vychovatel mne pohladí po hlavě tak silně, že mi smirkuje čepicí plešatou hlavu. Rychle moji ozdobu odhodí zhnuseně na zem a ruku si otírá o mou košili, předstíraje přátelské poklepávání.
„Pozdrav tady soudruha!“
„Pozdrav pánbůh, soudruhu!“
A už ležím knokautovaný na zemi, řezníkovi ruply zase nervy.
Soudruh se však snaží zachránit situaci. Naklání se nade mne a pomáhá mi vstát.
„To budeš do této jámy sázet strom?“
„Ne. Nejsem rolník, jsem geodet!“ ukazuji mu hrdě svůj objev.
Přátelsky se na mne podívá a s úsměvem se zeptá: „Dáš mi ten kamínek?“
Neváhám. Otvírám pusu a kámen spolknu.
„Ale jistě, chvilku si počkejte!“