STRAŠÁK MÍRA

Na Berounce se rybařilo snad odjakživa. Jak řeka protéká svým korytem, odnáší mnohé příběhy vášnivých rybářů. Dnešní historku vyplavila jako vzpomínku na jednoho z těch, na něhož se málem zapomnělo.

V hospodě U Rozvědčíka se smutek držel jen málokdy. Ještě neexistoval internet ani televize, rádio měli jen někteří. Restaurace byla jedním z nejdůležitějších míst pro volnou chvíli. Chlapi se do ní chodili pobavit, zafilozofovat si a přijít na jiné myšlenky. Bavili se o všem možném a nejvděčnějším tématem bylo rybaření. Vymýšlely se finty jak chytnout co největší úlovek.
Hledaly se nejbláznivější záminky k „profesnímu hovoru“, aby se vlastně nic moc neřeklo, ale zároveň se každý mohl pochlubit svou rybářskou šikovností. Nejlepší triky si však rybáři nechávali pro sebe. O těch mlčeli jak ryby. Proto byla hojně podporována nevinná teorie o strašení ryb.

Večer co večer přicházeli muži do hospody s brašnami plnými nejrůznějších krámů, jež s klidem hráčů pokeru vydávali za cennosti. Strašáky ryb. Měnili je mezi sebou, často smlouvali, mnohdy vyvraceli smyšlené teorie, nebo je naopak rozvíjeli. Nejzábavnější ovšem byla výroba strašáků. Tradicí se stalo čtvrteční zhotovení strašáků přímo v hospodě. Chlapi celý týden usilovně přemýšleli, čím ostatní překvapí. Tímto úkolem bývala pověřena mnohdy celá rodina. Každý se chtěl před kamarády vytáhnout a pro pomyslnou slávu (a hlavně legraci) udělal cokoliv. Proč si tedy nevystřelit i z místního porybného, že…

Miroslav Frocek nebyl zlý, byl ale neoblíbený. Nikdo mu neřekl jinak než Míra Křovák. Chlapíci drželi pospolu a porybný se jim do party moc nehodil. Kazil jim radost pouhou svou přítomností. Stačilo, aby se někde v mlází zalesklo sklíčko z jeho kapesního dalekohledu a měli hned po náladě. Někteří dokonce tvrdili, že se neleskne ono sklíčko, ale porybného holá palice. Každý znal místní pořekadlo: „Chlapi bacha Míra, z křoví na nás zírá! Utíkejme braši, ryby se nám plaší.“ Volali na něj: „Míro, neplaš nám ryby. Vždyť víš, že z tebe mají strach. Raději sem ani nechoď. My si je umíme vyplašit sami a lépe!“

Než se stačil Míra přiblížit k některému z rybářů, ten jen zavrčel, sbalil si nádobíčko a otráveně se odebral k domovu. Jen z dálky prohodil: „Míro, stav se v hospodě, zvu tě na pivo.“ Těch piv vypil Míra vždy několik. Chlapi to měli dokonale vymyšlené. V rychlých intervalech se vystřídali vedle Míry u výčepu. Pozdravili ho jako nejlepšího kamaráda, poplácali po ramenou a strčili mu sklenici piva do ruky. Přiťukli si s ním a pobízeli k rychlé konzumaci. Za zády mu stál další „pivodárce“. Než Míra dopil, měl v ruce půllitr od druhého rybáře. Situace se opakovala, dokud ho neopili. Jakmile se začal ve stoje kývat, přestali do něj pivo lít.

Míra měl pivo rád. Pil ho po litrech. Druhý den, když v poledne vstal, ještě se motal po včerejší pivní nadílce. Chlapi zatím ráno v klidu rybařili, a když se po poledni Míra dopotácel k řece, měli už nějakou rybu chycenou. Proto mu vždy stačili u řeky utéct. Osudu však nikdo neuteče. Ani chlapi, ani Míra. Vlastně ani nevím, zda po těch letech někoho ještě vůbec zajímá pravda. Faktem je, že byl vyroben strašák Míra- hladký kámen ve tvaru Mírovy holé hlavy. Místo oka měl skleněný střep coby dalekohled. Nikdo si už nepamatuje, kdo ho tehdy vyrobil. Ví se ale, kdo ho po padesáti letech z řeky vylovil. Ovšem nepředbíhejme!

Tedy zpátky k Mírovi. Ne k tomu porybnému, nýbrž k tomu strašákovi. Sice i porybný strašáka připomínal, když se rozevlátými pohyby kymácel v noci z hospody domů. Ale, a to je na příběhu nejzábavnější, strašák Míra vystrašil samotného Míru Křováka. Ptáte se jak? No, v hospodě se tato historka vyprávěla mnohokrát. Míra Křovák byl tehdy v lokále ve stavu opileckém. Kýval se jako ručička na prasklém ciferníku. Podle jeho nakloněné pozice pro něj bylo přesně za pět minut dvanáct.

Jak běžel čas, a v Mírovi mizela piva, odborníci mu předpovídali rychlý konec. Sešla se nejméně desítka rybářů a piv tedy bylo dostatek. Opilý Míra se usmíval na orosený půllitr piva, olízl si mlsně rty a připravil se k pořádnému loku. Vtom do něj chlapi žduchli a Míra Křovák se málem lokem piva zalknul. Začal kašlat a ostatní ho boucháním pěstmi do zad zachraňovali. Pokud se zdálo, že se předtím zakuckal, tak později po těch herdách do zad skoro vykašlal plíce. Nemohl si tedy všimnout, že mu do piva vhodili strašáka Míru. „Co to je?“ Divil se…

„No… to si teď vykašlal,“ tvrdili mu všichni. „Asi je to ten ledvinový kámen.“ Porybný nevěřícně zíral do sklenice, z níž na něj skleněným okem koukal strašák Míra. Zamračil se, popadl půllitr a pelášil do sousední vesnice k lékaři. Vzal to zkratkou přes řeku. Půllitr někde cestou ztratil. Doktorovi tvrdil, že vykašlal v hospodě kámen velký jako hruška. „Vážený pane Miroslave Frocku, soudě podle velikosti, nešlo o ledvinový kámen, nýbrž o celou ledvinu,“ řekl felčar z legrace, s naprosto kamennou tváří. „To se prý alkoholikům stává,“ dodal.

Zkroušený Frocek později všem tvrdil, že nebyl tak opilý a dožadoval se svědectví návštěvníků hospody. Asi vás nepřekvapí, že chlapi drželi pohromadě a jako jeden muž svorně odpřísahali, že o žádném vykašlaném kameni nikdo nic neví. Chudák Míra Křovák. Strašák ležel někde nadobro ztracený. V mysli porybného zůstala z osudného večera jediná myšlenka. Smutný výraz skleněného oka jeho vykašlané ledviny. To však nemohl nikomu říct. Začal mít o sebe strach, přestal pít a místo hospod vymetal všechny možné lékařské ordinace. Z alkoholika se stal hypochondr. Odstěhoval se prý za nějakou fešnou vdovou do Františkových Lázní a od té doby o něm nikdo neslyšel. A po strašáku Mírovi se také slehla zem.

Chlapi se dočkali ještě horšího potrestání. Nový porybný byl hotový generál. Žádná čudla si nemrskla ocasem bez jeho svolení a rybáři museli v pozoru salutovat a podávat hlášení jako na vojenské přehlídce. Hospodské večery s výrobou strašáků nahradily večery mariášové, a ty pak zase nějaké jiné… Tímto by příběh mohl končit, ale nekončí. Více než půl století po této taškařici dorazil na Berounku trampovat slavný Zlatokop Henry. Pokud nepil červené víno, ráchal se v ledové vodě. Jeho vycvičený zrak rychle zmerčil, když se na dně řeky něco zatřpytilo. Třeba strašákovo skleněné oko, které na něj smutně zíralo. Inu strašák Míra měl zřejmě už vody dost a dostal chuť na něco lepšího.

Henry kámen opatrně vylovil, očistil ho a přivezl si strašáka Míru domů do Zlatých Hor. Má ho dodnes schovaného ve svém muzeu jako památku na kouzelnou řeku Berounku. Při každé sklence oblíbeného červeného vínka Henry pohladí strašáka po holé paličce, spiklenecky mrkne do jeho jediného oka a pošeptá mu: „JÁ TO DOBŘE VÍM, PÍT SE MUSÍ S MÍROU!“