Prokletí 15.8.2015

Myslím, že je to asi tak měsíc, možná dva co Lucie, přišla s návrhem, že zajdeme 15.8.na Chebský hrad.
Nebyl jsem proti, hrad je to vskutku nádherný a tak mi jeho prohlídka přišla jako dobrý nápad.
Vlastně jsem se začal těšit, když mi ukázala leták (http://www.hrad-cheb.cz/cz/akce-na-hrade/prokleti-91) který sliboval zajímavý zážitek.
Na letáku stálo:
Heavy metalový opus, kužely světel, bojovníci skupiny Rectus a prorocký hlas Viktora Braunreitera.
To všechno ve mne zažehlo zvědavost.
Jsme s Lucií proč to neříct, milovníci rocku, hardrocku, metalu a životního stylu, který se k tomuto druhu hudby váže. Naše nadšení tedy bylo oprávněné.
Vše mělo tedy začít 15. 8. 2015 ve 21:00.
Pravděpodobně se čeká na tmu, aby kužely světel, mohly rozehrát na zdech císařské falce svět apokalyptické krajiny a udatných Bójů.
Jen na začátek bych rád uvedl, že: Heavy metal (zkráceně rovněž „metal“) je druh hudby, který se jako vymezený hudební styl objevil na přelomu 60. let a 70. let ve Velké Británii a Spojených státech. Kořeny má v hardrockových skupinách, které kombinováním blues a rocku vytvořily nový hudební styl, charakteristický používáním elektrických kytar a bicích, a také hlasitým a zkresleným zvukem.
Bylo 18:00, když jsem společně s Luckou dorazil do restaurace „u Hradu“.
Objednáme si večeři, cider a pivo, povídáme si o tom, co nás asi večer čeká a jaké to představení může být skvělé, pokud to bude jen z poloviny takové, jak je psáno v letáku a na stránkách hradu.
Čas jakoby se záměrně vlekl a tma ne a ne přijít.
Nervózně jsem pokukoval po hradní bráně, kdy bude otevřená, abych zaběhl koupit lístky.
Chvilku jsem měl pocit, že byla chyba neobjednat si je na internetu přímo u kapely, co když už žádné nebudou? Nevydržel jsem to čekání, vstal od rozpitého piva, ušel 20 metrů a zaklepal na hradní bránu.
Poněkud zmatená paní, mi oznámila, že lístky se prodávají až při začátku představení a že mám přijít ve 20:30. Odešel jsem tedy s nepořízenou zpátky do restaurace. Bylo 19:15.
Při čekání na metalový opus, jsem se z nedočkavosti rozhlížel po hostech přeplněné restaurace.
Několik málo lidí, přišlo oblečeno do triček s nápisem méně či více známých metalových kapel a já usoudil, že jsou to fanoušci kapely Chiomara.
No vida, už se scházejí, řekl jsem své Lucii a ukázal na hlouček metalistů.
Uvidíš, bude to super, řekla mi a bylo vidět, jak se i ona těší na tmu.
Konečně 20:30.
Provozní restaurace u Hradu, Láďa nám nabízí, že si můžeme zajít pro pivo do kelímku a vzít si ho sebou. Přijde mi to jako super nápad a hned jak se usadíme, zajdeme si pro jedno.
Platíme, lučíme se s Láďou, bereme deku z auta a přesunujme se k bráně.
Cestou potkáváme v kostýmech chlapce a dívku.
Vypadají dobře a to nás utvrzuje v tom, že se na nás střemhlav řítí dobře strávený večer.
Prostě metalový nářez s brutální zápletkou.
Lidé se opravdu scházejí, není jich mnoho, ale jsou tady.
Staří, mladí, ve středním věku, ženy muži, děti i rockeři dávno za zenitem.
Mladík (netuším proč) ve dvou na sobě naražených kloboucích u vchodu se nás ptá, zda máme rezervaci.
Bohužel ne, řekne Lucie a chlapec se přesto přísně zadívá na nepříliš dlouhý seznam jmen do sešitu.
Tak to bude za plné vstupné, řekne mladík po chvilce a podává nám lístky.
Souhlasíme a mě hlavou bleskne, že byla asi hloupost si lístky nerezervovat.
Co když bude všude plno a mi neuvidíme? Tohle je vždycky nepříjemné.
Znáte to, někam se těšíte, koncert je vyprodaný a člověk má zrovna ty nejhorší místa odkud nic nevidí. Jasně muzika dobrá, ale účinkující se můžete tak leda představovat.
No uvidíme, říkám si, snad uvidíme.
Vstupné není nijak drahé, co člověk to 200,-Kč. Celkem slušná cena za to co leták slibuje.
Máme s Luckou za sebou hodně, opravdu hodně koncertů jako diváci a fanoušci.
Všech rozličných rockových, metalových i hardrockových kapel profíků i amatérů a tohle vstupné se zdálo být opravdu slušné.
Na nádvoří hradu se začalo stmívat a světla z reflektorů, začala olizovat věž majestátního hradu.
Vybíráme si lavičku, na kterou se posadíme.
Ne moc daleko od kapely, ale ne zase blízko.
Chceme být v jádru dění, tak aby nám nic z umění muzikantů i bojovníků neuteklo.
Tak vida, moje obavy jsou zbytečné, to je dobře.
Povídáme si o tom, jaké to dnes bude, odkud šermíři a bojovníci přijdou.
Hrad je v nastalém šeru nádherný a tajemný.
Kam asi bude promítán příběh? Možná, že na hradby, nebo zeď kaple?
Jak to asi všechno bude vypadat?
Slibujeme si, že se necháme vtáhnout do příběhu a užijeme si to.
Chceme se stát součástí legendy!
Dívám se na nádvoří, které se pomalu zaplňuje, není to žádný dav, ale je to celkem slušná účast.
Hrad musí žít a je příjemné, když se historie prolíná se současností.
Každý koncert, každé autorské čtení, divadlo, každá vernisáž, prostě každá kulturní událost, která se odehrává na jakékoli památce, má své neopakovatelné kouzlo.
Nejen středověké slavnosti, které přitahují čím dál tím více návštěvníků na více či méně známé hrady ale každý dobrý nápad oživující minulost, je dobrý.
Lidé prostě touží po zážitcích.
Každý z příchozích hledá místo a usazuje se.
Někteří na zem, jiní na zbytky hradních zdí, další vedle nás na lavičku.
Všichni mají v očích očekávání z toho, co se začne dít.
Zapomínám na to, že jsem si chtěl zajít do kelímku pro pivo, je to lepší za dvě hodiny budu stejně řídit a nemá cenu to pokoušet.
Počínaje mladíkem prodávajícím lístky, pobíhajícími účinkujícími (zatím jsou tři), zvukařem i důležitě se tvářícím a poskakujícím fotografem, se všichni tváří profesionálně.
Fotograf v pantoflích si cosi upravuje na svém aparátu a na nádvoří jsou připravené dvě kamery.
Jedna je nalevo a druhá napravo, no vida, bude i profesionální záznam!
Asi jsme tu vážně dobře.
Je 20:50 a účinkující „umělci“, tedy pouze „bojovníci“ (už jich je pět), pobíhají stále sem a tam.
Sakra kde je zbytek? Bitva v pěti lidech? Není to málo?
Třeba to bude vážně nějak vtipně proložené hrou světel. No uvidíme.
Určitě to mají nějak zmáknuté.
21:00 a „muzikami“ přicházejí.
21:05 mají naladěno a „zpěvák“ nám oznamuje, co nás čeká.
No a potom následuje kulometná střelba (zřejmě útočníků z východu) a z reproduktorů se line celkem příjemný vypravěčův hlas, který začne tvořit atmosféru.
Je poněkud kostrbatý ten příběh, který nám vypráví, ale já jsem přeci jen trošičku náročný posluchač i divák a tak mlčky poslouchám.
Hlas utichl a já si v hlavě dávám dohromady, to co jsem vyslechl.
Ozývají se první tóny „kapely“ Chiomara a já se nestačím divit tomu, co slyším.
Podíval jsem se tázavě na svou Lucii a ta jen zamrkala a váhavě se usmála.
Bohužel patřím k té skupině lidí, kteří mají hudební sluch a utrpěl jsem i slušné hudební vzdělání.
Dokonce pocházím z rodiny, která je prorostlá hudbou, i když převážně klasickou a vážnou.
Snažil jsem se tedy nevnímat ty podivné, falešné tóny.
Chtěl jsem pochytit, těžko srozumitelná slova zpěvákova a ucelit je do smysluplných vět.
Bohužel tím, že se kytarista a zpěvák v jedné osobě, neustále odvracel od mikrofonu, protože sledoval svoje prsty zmateně bloudící po hmatníku kytary. Utíkali mu slova toho zvláštního textu první písně, někam přes levé rameno a ne do mikrofonu, jak by člověk předpokládal.
Tím nebylo slyšet to podstatné, co se v koncích zpívaných vět skrývá.
Netušil jsem ani maličko o čem ten tex vlastně je, ale to nebylo to nejhorší.
Potom se zpěvák, který je zároveň „kytaristou“ pokusil o jakési sólo na svém nástroji a já pochopil, že je to všechno naprosto špatně.
Úplně jsem zapomněl, že jsem na metalovém opusu, protože to co jsem zažíval, bylo něco šíleného.
Hudba, nebo spíše nesourodé pazvuky, které jsem poslouchal, byly neurčitého zařazení.
Snad v tom byl i malinko pokus o rock a to jsem velice tolerantní ale s metalem to skutečně nemělo vůbec ale vůbec nic společného. Metalu se to ani nepřibližovalo a jediné co by se snad dalo najít metalového na složení oněch čtyřech „hudebníků“ jsou jejich nástroje.
Bubeník sice dělal, co mohl a basák se ho snažil tu a tam mistrně dohánět, ale oba kytaristi se jim to všechno tak nějak snažili pokazit.
První kytarové sólo, první písně skončilo a zpěvák se znovu dal do jakéhosi vyprávění svého příběhu.
Do toho začalo skutečně pouhých pět (včetně jedné dívky) „bojovníků“ skupiny Rectus, znovu zmateně běhat před podiem z leva doprava.
Kytarista „zpěvák“ si znovu začal sledoval prsty (asi znovu kontroloval, zda hraje správně) a ani teď mu nebylo rozumět o čem zpívá.
První píseň skončila a já zpitomělý tím, co jsem právě zažil, jsem začal zvolna tleskat.
Slyšela jsi taky to co já? Zeptal jsem se Lucie a ona jen nesměle přitakala.
Nechtěl jsem nijak ten večer kazit, protože vím, že se Lucka na dnešní představení těšila a tak jsem si slíbil, že to překonám a ono se to třeba zlepší.
Začala druhá píseň a ono se to bohužel nezlepšilo.
Názvy písní neznám a popravdě je ani znát nechci, ale bylo to hudební peklo.
Zazněla stejná melodie jako ta předešlá, jen slova se změnila, tedy alespoň ta která jsem zaslechl.
Bojovníci skupiny Rectus se do sebe pustili špatně nacvičenými údery a neustále je po dobu trvání písně opakovali.
Druhý kytarista (jeho věk odhaduji na 18 let) se pustil do kytarového sóla tentokrát sám.
Musím přiznat, že jeho kytarový parter a zřejmě i kapelník a zpěvák v jedné podobě, je proti němu kytarový virtuos.
To co opouštělo, nešťastný nástroj toho mladíka bylo něco tak příšerně falešného, že se to dodnes snažím z hlavy vytěsnit.
I tato píseň skončila a byla a odměněna tentokrát velice vlažným potleskem, spíše soucitným, než děkovným.
Rozhlížel jsem se po návštěvnících, abych se ujistil, že nejsem jediný, kdo tohle slyší a podle výrazů přítomných, jsem nebyl. Zážitek byl společný a lidé všichni stejně rozpačití.
Spokojeně, i když poněkud přepadle, vypadali jen rodinní příslušníci a přátelé účinkujících.
Že jsou, to rodinní příslušníci jsem poněkud neslušně, vyposlechl z rozhovorů na konci druhé skladby.
U nich je celkem pochopitelné, že výkony svých milovaných podporují a jsou na ně patřičně hrdí.
No, i když….
Začátek třetí písně jsem myslel, že odmarodím.
Zpěvák se pokoušel marně, i když urputně rozezpívat zaskočené a strnulé publikum.
Nepovedlo se. Jen tu a tam někdo soucitně vykřikl: Hů. Jak zpěvák chtěl.
Dalším zážitkem kromě šílené písně na pořád stejnou melodii, byl výkon pěti „účinkujících“ supiny Rectus. Pán neurčitého věku s korunou na hlavě a v hermelínovém plášti, společně s celkem hezkou dívkou, simuloval hádku krále a zřejmě paličaté princezny.
Báječná scéna, při které se muž neustále halil jako hrabě Drákula do hermelínového pláště a snažil se asi někam odletět. Lucie mi vysvětlovala, že tak asi dává najevo vztek, ale já si stejně myslím, že chtěl létat.
To už jsem se začal smát a bylo vidět, že i Lucka je zmatená z toho co vidí a zažívá.
Konec třetí písně byl odměně tichým potleskem a kašlem.
Začala čtvrtá píseň, vlastně pokrčování melodicky stejných variací na rozličný text.
Rectus začal znovu poskakovat a trdlovat a já přemýšlel, kudy uteču.
Najednou se hudba zklidnila a mladík kytarista se snažil na svůj nástroj vyloudit melodii, něco jako mou vlast, tedy konkrétně Vltavu od Bedřicha Smetany.
Bylo to něco šíleného, nepopsatelného a skličujícího.
Tehdy jsem koutkem oka zahlédl svou Lucii, jak strnula a nevěří ani trochu tomu co slyší.
Tohle už na nás bylo opravdu moc.
Po skončení této příšernosti, si „ muzikanti“ a uskupení Rectus berou po odehrání pěti skladeb 20 minutovou přestávku. (Tohle si nedovolila ani Metallica!)
V tom jsem zaslechl: „A dost“. Moje Lucka vyskočila z lavičky a nesmlouvavě řekla, že jdeme domů. Tohle, že je vrchol. Hrát takhle mizerně, chtít 200 za vstupné a drze si vzít 20 minut přestávky po tomhle příšerném výkonu, je moc i na ni.
Brána hradu se spásně otevřela a úprk několika diváků byl jasně znát.
U brány ještě Lucie poznamenala, že 20 minut přestávky je skutečně nehorázná drzost a nikdo tu nevydrží.
Načež kastelán (domnívám se, že to byl kastelán Chebského hradu) poznamenal, že je stejného názoru.
Netroufám, si odhadnou, kolik lidí se do hradu vrátilo na zbytek produkce, ale myslím si, že to nebylo moc.
Mlčky jsem s Luckou došel k autu, nasedl a propukl v hrozný smích.
Byl to ten smích od srdce z toho, co jsem viděl a slyšel.
Nedalo se reagovat jinak, nemělo smysl se rozčilovat.
Nebylo přeci vinou účinkujících, že jsem dobrovolně šel na ten děs.
Že si dobrovolně přivodíme s Luckou, hudební šok a že místo heavymetalového opusu, jsme svědky paskvilu a nesmyslu, který se jen tak nevidí.
Ano, naše chyba byla, že si nezjistíme předem, na co jdeme a potom jsme zmateni a zklamáni.
Tohle byla zbrklost z radosti nad tím, že se na hradě něco takového bude dít.
Ano, kritizovat je snadné ale tvořit něco není vůbec snadné.
Ano, hrad ožil hudbou a nezahálel.
Ano, tohle ještě Chebský hrad neviděl!
Druhá strana zážitku ovšem je, to co očekává divák od účinkujících.
Myslím, že 400,- Kč. za vstupné pro dva lidi, na příšernost jménem Chiomara, je drzost.
Myslím, že nazvat Prokletí, metalovým opusem je nehorázná troufalost a kardinální drzost.
Přirovnávat příšernost zvuků Chiomary, ke kovově hutnému zvuku, je nestydatost.
Hru světel jsem zřejmě propásl a nebo to světelné „Šou“ prostě chybělo, stejně jako soudnost účinkujícím.
Nazývat se bojovníky je od skupiny Rectus celkem odvážné ale jako komediální pětka jsou ucházející.
Chudák pan Viktor Braunreiter kterého neznám a který propůjčil svůj hlas tomuto, silně amatérskému uskupení. On jediný totiž za něco stál.
Je mi líto, že jsem musel svůj zážitek takto popsat ale nechat si to pro sebe by bylo ještě horší.
Nemám rád, když ze mě někdo dělá pitomce a Chiomera spolu s Rectusem se o to snažili cca 40 minut.
Kdo nevěří tomu, co jsem tady popsal, ať si zajde na Proroctví a přesvědčí se sám.
Já osobně mu přeji silný hudební zážitek.
Na závěr si dovoluji jednu úvahu.
Nestálo by zato, vzít výdělek z proroctví z 15.8.2015 a věnovat ho na hudební dovzdělání obou kytaristů?
Oceňuji nasazení s jakým všichni účinkující šli do tohoto podivného projektu.
Bohužel i začátečník, amatér musím mít jistou míru soudnosti.
Přesto i po tomto zážitku Chiomeře přeji hodně úspěchů, posluchačů, skalních fanoušků a hlavně fanynek, pokud se někdy najdou.