Dalo se do deště

Díval jsem se na řeku,
uklidňuje mě ten pohled na utíkající vodu,
nepřijdu si potom tak zbytečný.

Kouřím a mám čas si srovnat myšlenky,
v těchto dnech je to těžší než kdy jindy.

Dalo se do deště, zvedl jsem si límec u kabátu
a odešel.
Nevěděl jsem kam jdu, neměl jsem žádný cíl.
Domů se mi nechtělo, prázdné stěny
mého bytu, jsou jako vězení.
Samota která tam na mě čeká, je strašná
a zničující.

Začalo pršet silněji a já přidal do kroku.
Blesky se řítily k zemi jako komety
a za strašného hřmění se zabodávaly do země.
Nebe bylo temné a vítr podrážel nohy.

Zapadl jsem do první hospody kterou jsem uviděl,
byl už jsem skoro promáčený.
Sedl jsem si ke stolu a objednal víno.
Začetl jsem se do novin a občas se
podíval z okna, přál jsem si aby pršelo věčně.

Vypadalo to jako když má přijít konec světa,
bylo už na čase, pomyslel jsem si.