Marat

Dotkla se mojí tváře a já necítil vůbec nic,
jen jsem tak ležel s očima upřenýma k nebi.
Jako bych ani nežil,
jako bych bloudil světem bez hranic,
nemocný, unavený, slepý.

Trpělivě hladila mé vlasy
a já s otevřenými ústy nemohl vydat ani slova.
Droboučké kapky slz jí máčí dlouhé řasy
ach ty má něho, křehká flétno Satyrova.

Bez cizí pomoci jsem jen hora kostí,
obtížné břímě na čímsi hřbetu.
Ne, není pochopení bez lítosti
a není lásky bez soucitu.

Věř, že budu čekat,
třeba i na holé zemi,
až anděl soucitu lože ustele mi.
Znovu budu ti šeptat ta stokrát vyřčená slova,
týdny i měsíce zase a znova.

Dočkám se tě, cítím to
a je mi jedno, že třeba není nebe.