Nemocní a oškliví

„Polobůh, spasitel světa a všeovládající mozek“, tak byl nazýván Napoleon. Na krátkých tenkých nohách jen 162cm velký, lépe řečeno malý, s nažloutlou kůží i očním bělmem, pravý ústní koutek skoro vždy stažený dolů; zevní třetina obou obočí mu chyběla. Kdykoliv ho přepadla zlost, jeho rty a pravé rameno se křečovitě zachvívaly, stejně tak i svaly levého lýtka. Oproti tomuto skutečnému zjevu ostře kontrastuje, že ho ze své fantazie jeho dvorní malíř zobrazil jako mladíka na vzpínajícím se koni v alpském průsmyku Velký St.Bernard, nehledě na skutečnost, že se Napoleon vydal nahoru na zádech muly a dolů sjel na saních.

Všeobecně musíme vycházet z toho, že před vynálezem fotografie jsou většinou všichni ti Velicí na obrazech zkrášlení a to buď úmyslně jimi pověřenými malíři anebo svými nadšenými obdivovateli.

Bylo by i chybné očekávat, že by se nádhera jejich uměleckých výtvorů měla zrcadlit v jejich zevnějšku. Je to vidět na příklad na boulovitém nose Beethovena v jeho drsném, neštovičně zjizveném obličeji, na Gogolově obrovitě vyčnívajícím nosu, kterého se mohl dotknout spodním rtem, na sedlovitých nosech Sokrata, Michelangela.

Apoštol Pavel byl údajně šilhající a křivonohý skorotrpaslík. Mozart byl malý, tělnatý, se zjizveným obličejem po neštovicích, masitým nosem a deformacemi zevního ucha. Kostnatec Abraham Lincoln měl při svých 1,93m neobyčejně dlouhé paže, nohy i ruce. U Byrona to byla jeho koňská noha, Kierkegard a Mendelssohn byli hrbatí, Voltaire měl šikmá ramena a nadmíru dlouhý nos. Obrovské a jakoby vodnatelné hlavy (hydrocephalus) měli na jinak útlém těle Immanuel Kant, Helmholtz, Viktor Hugo. Francouzský lyrik Paul Verlaine měl kromě toho ještě držákovitě znetvořené uši a když ho uviděly ženy, tak zděšeně křičely, jako kdyby viděly hnusného paviána(řečeno slovy jednoho anglického kritika).

Jak různě mnozí z nich trpěli tělesně? Dá se říci, že na příklad Luther byl úplné patologické muzeum: od mládí trpěl závratěmi, hučením v uších, křečovitým pláčem a mdlobami; později chronickými bolestmi hlavy a záněty středního ucha, opakovanou úplavicí, dnou, nespalostí, močovými a ledvinovými kamínky s nesmírnými křečovitými bolestmi; v posledních patnácti letech jeho života ho trápily svědící a hnisavé vředy lýtek. Jeho cholerické výbuchy nálady se střídaly s melancholiemi. A mezi tím vším ohnivá kázání, překlad bible do němčiny, různé bojovné a sporuplné spisy, rozlícenost na papeže! Vyvzdoroval si Luther své působení v protikladu ku svým tělesným nemocem nebo tomu bylo právě naopak?

Jonathan Swift se dožil 77 let, ale už ve dvaceti trpěl Menierskou nemocí, t.j.hučením v uších s pozdější nedoslýchavostí. Trápily ho časté bolesti podbříšku se zvracením, opakující se závratě. Stářím se stával melancholickým a střídavě velmi nepříjemně vrtošivým s nutkavou představou, že musí denně ujít několik mil nejlépe doma u sebe po schodech nahoru dolů a to až deset hodin denně! Ve 74 letech ho ranila mrtvice, nemohl mluvit a dostal opatrovníka. Navíc se stal dementním a trpěl očním nádorem. A takto zdemolovaný člověk přesto napsal „Guliverovy cesty“ a nejzlomyslnější a nejbrilantnější satiry světové literatury.

Nemocí, která dopřává a přispívá ke geniálním výkonům, je epilepsie. Trpěli na ni sv. Augustin, apoštol Pavel i Pascal. Totéž je známo i o Alexandru Velikém a o Cézarovi. Také car Petr Veliký trpěl křečemi ramen a mimických svalů, jakožto mírnější formou tohoto neduhu. Rovněž Napoleon prý měl mít epilepsii, co se ale dá těžko diferencovat od návalů zlosti, kdy se válel vztekem po zemi. Podobně sporné jsou i domněnky u Richelieuho, Petrarcy, Paganiniho, Poeho, Flauberta a van Gogha, ale vztah k jejich výkonům a dílům by byl naprosto zřejmý.

Jinou nemocí jsou souchotiny – plicní tuberkulóza, na kterou předčasně zemřelo mnoho světových velikánů; přispívala také k jejích velkolepé tvůrčí činnosti? Carl Maria von Weber ve 39, Chopin a Kafka ve 40 letech. Mezi 40 až 50 lety odešli na věčnost Schiller, Čechov, Orwell. Díla většiny předčasně zemřelých svědčí o tom, že očekávání brzké smrti stupňovalo jejich vůli k životu natolik, že tato životní horkost z nich přecházela do právě vznikajících uměleckých výtvorů.

Schiller zemřel v 45 letech s úplným rozpadem části plic. Doprovodné příznaky byly bodavé bolesti v hrudníku, závratě, opětovně se vracející bolesti břicha z chronického zánětu pobřišnice. To vše musel překonávat při vytváření svého „Wallensteina“, zimomřivě se chvějící v teplém županu v chladné místnosti, kde vyhasl oheň v krbu a v komíně kvílela prosincová meluzína. Sám o tom řekl: „Několikrát jsem přitom hleděl smrti do obličeje, což jenom posílilo moji odvahu, abych pokračoval.“

Franz Kafka se dozvěděl o své diagnóze tuberkulózy sedm let před smrtí, během nichž napsal „Zámek“ a mnoho dalších menších prací, do nichž promítal svůj osud. Bedřich Smetana ohluchl v 50 letech, když ho denně večer trápilo fortissimo vysokého tónu. V tomto stavu stále ještě komponoval i dirigoval, než mu pak jako už šílený podlehl na uzavřeném psychiatrickém oddělení.

Někteří Velcí si sami zavinili nebo i zhoršovali své chorobné stavy: anglický básník A.C. Swinburne žil mezi epileptickými záchvaty a alkoholickými excesy, při nichž se nechal bičovat prostitutkami až do bezvědomí. Drogám nebo alkoholu podléhali Alexander Veliký, car Petr Veliký, Poe, Baudelaire, Verlaine, Faulkner, Hemmingway a Hans Fallada. Goethe vypil denně až tři litry vína. Všichni jmenovaní to činili někdy v zoufalé, často i úspěšné snaze okřídlit svou fantazii.

„Genialita je v nemoci zakotvená a z ní čerpající forma životní síly, která je svou neobyčejnou vitalitou schopna unést tíhu chorobnosti svého nositele“, napsal kdysi trochu komplikovaně Thomas Mann.

A takto stručně promluvil Bůh k apoštolu Pavlovi: „Používej milosti, kterou ti uděluji, neboť moje síla posiluje ty slabé“.