Neinformovanost

Je středně vysoký, štíhlý. Odhaduji, že nemá víc jak šedesát kilo. Jeho hlava je sice nordického typu, ale přitom trochu šišatá. Možná je to tím, že mu levé ucho trochu víc odstává a že má pravé oční víčko poněkud skleslé. Jinak se to ale docela slušný mládenec, s krátce přistřiženými nahnědlými vlasy, po stranách již mírně šedivě-jícími, ač teprve třicátník. Vysoké čelo přechází širokými koutky až nad spánky a je poznamenáno pouze jedinou mělkou, příčnou vráskou.

Nos zachovává střízlivé proporce. Má jen lehce zvednutou špičku a široké chřípí, takže vzniká dojem, že tento chlapík pociťuje už od přírody určitou nadřazenost k ostatním. Malá ústa s úzkými rty a výrazně vystouplá brada s důlkem uprostřed vhodně doplňují interiér tohoto rádoby důležitého obličeje. Pleť má až chorobně bledou, s ojediněle roztroušenými pihami a když se někdy zapomene ráno oholit, přicházívá na oddělení s nízkým porostem nazrzlých vousků, prorážejících na denní světlo ve skupinkách a jako by nesměle.

Jeho až nepříjemnou vlastností je přílišná zvědavost, neřku-li zvídavost. Tím také došlo k tomu, že se mě jednou zeptal:

„Kdy a kde jste se naučil tak dobře německy?“

„Za šest roků v Protektorátu“, odpověděl jsem stručně.

„Kde to je? To vůbec neznám“, pokývl z mírně přeháněné zdvořilosti a slušnosti velmi udiveně až nechápavě hlavou a čelo se mu zkrabatilo dalšími asi pěti paralelními rýhami, které však spolu s mdlým výrazem bleděmodrých krátkozrakých očí, ukrytých za silnými čočkami brýlí, dodaly jeho obličeji výraz směšnosti.

„No, to už bylo, ale není, už dlouho není. Divím se, že to nevíš, Štefane. Vždyť ses o tom musel učit ve škole, ale nějak brzo jsi zapoměl!“ dodal jsem mírně posměšně.

„V dějepisu jsme došli ve škole stěží jen k první světové válce a o té druhé to znám jen od rodičů. Ale o Protektorátu, je mi líto, nevím vůbec nic“, zněla jeho pro mě překvapivá odpověď.

„Takže ty vůbec nic nevíš kdo to byli Heydrich, K.H.Frank, Lidice, Terezín a jiné zhovadilosti?¨“

„Bohužel. Je mi opravdu líto.“ Nezbývalo mi než ho o tom náležitě poučit, že se až nestačil divit.

Oplátkou jsem se zvídavého Sasíka později zeptal:
„Co je ti vůbec známo o Čechách, Štefane?“
„Toho už bych věděl víc. Hlavní město je Praha s první německou univerzitou severně od Alp!“ odpapouškoval skoro hrdě, jako by byl ještě školák.

„Kterou založil......?“ ptám se a samozřejmě vím co mi odpoví: „Německo-římský císař Karel Čtvrtý!“

„Štefane, odpouštím ti tvoje školní -mírně řečeno- polopravdy až nepravdy“ a teď jsem mu to všechno polopatě vysypal: „Uvažuj logicky: proč by německý císař a současně český král, původním českým křestním jménem Václav, z české matky přemyslovského rodu a z otce Lucemburčana, vychován u svého strýce v Paříži šlechtickým mravům, který dal postavit u města Lauf u Norimberku zámeček pro diplomatické rozhovory, kde je na stěnách zbrojního sálu několik tuctů erbů převážně českých šlechtických rodů, jeho diplomatických poradců, včetně sošky Svatého Václava, proč by takovýto císař zakládal německou univerzitu v Českém Království, určenou v zakládací listině svému českému, saskému a bavorskému národu, na které se neučilo ani česky ani německy nýbrž latinsky!? Proč by se měla zrovna tahle univerzita nazývat německou?“

Zarazil se mu dech, ani nepípl. Jeho nadřazená fysiognomie se nenápadně ztratila a domnívám se, že takovou brutálnost ode mě na závěr svého pobytu nečekal. Ale já mu to musel říct. Na tahle témata neznám totiž ani svého bratra!


Tak se stalo, že Štefan odjel po čtvrt roce domů obohacen ode mne nejen o medicinská fakta našeho zdravotnictví, ale i o pár znalostí ze starých a mladších českých dějin. Já jsem tím aspoň trochu omládl, poněvadž jsem se s ním i když jen zcela krátce vrátil do hodin dějepisu mých gymnaziálních let.