Bylo - nebylo

V jedné pohádkové knížce, která ještě neměla všechny stránky popsané, byla-žila dvě velká písmena T=tatínek a M=maminka. Měla se velmi ráda a brzo se jim narodilo, jak si velmi přála, dívčí písmenko m=Marie.

T. a M. z toho měla velkou radost, věnovala mu svou veškerou rodičovskou lásku a starostlivost a doufala, že dosud nepopsané stránky jejich pohádkové knížky se budou plnit řádky, které budou plny štěstí…

Uplynuly necelé čtyři roky a všichni tři se radovali z nového přírůstku do rodiny, chlapeckého písmenka r=René. T. a M. prožívala šťastné a radostné pocity a celá rodinka žila v pohodě a spokojenosti. T. a M. pilně pracovali, písmenka m.+ r. začala chodit s radostí do školky a do školy.

Když však bylo písmenku m. sedm let, začalo vážně churavět a T.+R. tím nastaly neočekávané starosti, které je nakonec donutily k tomu, že se na doporučení dětského lékaře odstěhovala s celou pohádkovou knížkou do jiného města.

Písmenku m. změna podnebí velmi prospěla, uzdravilo se a začalo i nadále po všech stránkách dobře prospívat. Obě malá písmenka si dobře rozuměla doma i na rodinných výletech. V obvyklé sourozenecké rivalitě dorůstala ve zdraví a k radosti svých spokojených rodičů do dospělosti, od které všichni očekávali, že jim otevře bránu do světa plného štěstí.

Ku své starší sestřičce Marii pociťovalo písmenko r. velký respekt a považovalo ji do budoucna za svého ochránce a osobní podporu až jednou budou T. a M. stářím oslabena natolik, že m. a r. budou odkázána sama na sebe.

Časem se vskutku m. a r. osamostatněla, našla si i své první partnery. Všichni se navzájem dobře snášeli a v pohádkové knížce přibývalo víc a víc popsaných stránek. Osud však náhle a proti všemu očekávání rozhodl jinak: ze dne na den znovu onemocnělo dosud zdravím kypící písmenko m.

Příznaky závažného onemocnění: objevily se poruchy zraku a z velké části ztráta jistoty v chůzi! Začaly opakované, vyčerpávající konsultace s lékařskými odborníky a následovaly náročné léčebné procedury infusemi a opakovaná psychoterapie, která se snažila přinést aspoň trochu útěchy mladé pacientce, z toho všeho postižené postižené akutní hlubokou depresí.

Dostavilo se sice mírné zlepšení, ale T. i M. a nakonec i m. si na základě diagnosy s hrůzou uvědomovali čím dál více, že se už nikdy úplně neuzdraví, že léčení bude doživotní a naprosto nezaručí, že se zdánlivě stabilizovaný stav může s nedozírnými následky kdykoliv zhoršit!! K další psychické traumatizaci došlo u m. tím, že ve svém povolání bylo denně ve styku se stejně nemocnými, z nichž někteří byli v ještě horším stavu než ono samotné. Bylo to prostě k zoufání!

Tato osudová rána však způsobila u m. i trvalou změnu v jeho psychice: u dosud veselé, bezstarostné a optimisticky založené dívky vznikaly stavy bezmocnosti vůči vlastnímu osudu, které ji poutaly v rozhodování o tom, jak se bude vyvíjet její další život v povolání, v partnerství a tím i v úvahách o založení vlastní rodiny.

Netrvalo však dlouho a osud znovu tvrdě udeřil: vznikly příznaky nového a zpočátku nerozpoznatelného onemocnění, tentokrát v zažívacím traktu. Skoro po každém kousku jídla křeče v břišní krajině zavinily, že ze strachu z jídla začalo m. odmítat potravu a znatelně zhublo.

Následovaly nové konsultace a náročná vyšetřování u dalších lékařů, opakované cesty k nim do krajského města s konečnou hospitalizací na fakultní klinice hlavního města, než konečně došlo ku stanovení komplikované diagnosy: absolutní nesnášenlivost vícero základních faktorů běžné potravy, které je nutno v potravinách vyslídit a do budoucna se jim vyhnout, což je velmi nesnadná záležitost hlavně na cestách a v restaurační stravě. Jenom jeden faktor z nich je možno aspoň částečně zablokovat tabletkami, které vyzkoumal v internetu bratříček r. a za to je mu m. velmi vděčné!

Tato celá kalvárie, která se převalila přes útlé písmenko m., které si při tom vytrpělo víc,než jsme si my všichni tři mohli představit, zavinila dlouhodobou pracovní neschopnost, až dokonce jeho zaměstnavatel uvažoval o tom, že je propustí z práce.

Trvalá deprese a nemožnost návratu do bývalého zdraví přecházely do občasných stavů agresivity a předrážděnosti vůči T.+M. +r. i vůči ostatním v jeho osobním i pracovním okolí,což vyvolávalo další někdy nepochopitelné konflikty, které psychiku písmenka m. jenom a jenom zhoršovaly.

Narůstání této lability bylo T.+M. tolerováno, poněvadž měli porozumění pro m. jako chronicky nemocného člověka v jeho nejlepších mladistvých letech, který si dennodenně uvědomoval svízelnost současného i budoucího živoření.

Niterně ale byli T.+M. z toho všeho zoufalí, když si uvědomovali spolu s r., že písmenku m. do budoucna zbývá jen jediná opora až tu oni oba jednou nebudou, poněvadž po dosavadních zkušenostech m. těžko najde partnera, který by byl ochoten chápat jeho občasná a rozmarná rozpoložení, závislá na jeho zdravotním stavu.

A tato jediná opora a pomoc do její tmavé budoucnosti jsi pouze ty, René, mladší bratrské písmenko r., které převezme funkci T.+M. až jednou udeří jejich poslední hodinka….

A proto ti klademe na srdce, René: jako i my,T.+M., tak i Ty měj tolik bratrského porozumění a trpělivosti pro tak těžce postižené písmenko m., nervový to uzlíček stejné krve jako ty a nehledej v ní zlé úmysly proti sobě!
Neboť i my, T.+M., jsme nebyli šťastni z těchto stavů a vztahů, které se během času vystupňovaly až skoro k vašemu vzájemnému odcizení! Moc jsme postrádali naši dřívější rodinnou harmonii, ale nyní doufáme a spoléháme se na to, že se k nám zase navrátí!

Jsme totiž toho názoru, že my všichni, T+M+m+r, si musíme navzájem pomáhat, poněvadž jsme k sobě poutáni rodinnými pouty, která pamatují lepší časy a která by proto měla vydržet i nadále, až nás starších bude dříve nebo později ubývat!

Tak to vidím já=T. i maminka=M. a je to náš odkaz vám oběma. Pokud by se neměl splnit, tak by neměla naše láska mezi T. a M. a vůči vám oběma žádný smysl a byla by to jen marně prožitá léta s mnoha starostmi a jen s málo radostmi.

Až ti bude, René, někdy opět zatěžko ve vztahu k m., přečti si znovu a trpělivě náš bolestný vzkaz těchto posledních řádků naší pohádkové knížky a překonej se tak, jako i my dnes s pochopením činíme.

Neb nikdo z nás nikdy neví kdy bude někdy pro nemoc odkázán na pochopení, pomoc a oporu u toho druhého!