Čím budu?

Čím budu? Bůh ví. Popravdě řečeno, tohle je jedna z nejvíce pokládaných otázek konverzace mezi dětmi a dospělými, ale to neznamená, že je lehké na ni odpovědět, a i když na ní odpovíme, tak naše odpověď nikdy nebude sto-procentní. Vždycky, když mi tuhle otázku někdo položil, já se vážně hluboce zamyslela a opravdu dlouho přemítala o možnostech dnešní doby a mnohokrát jsem došla k závěru, že tahle otázka není otázkou vhodnou pro nevědoucí a nezkušenou dětskou mysl.
Jako malá jsem na tuto otázku neodpovídala tak, jako většina mých vrstevnic. Mé kamarádky měly vždy odpověď leč jednoznačnou, avšak nesplnitelnou. Ve školce to u většiny byly princezny a královny, v první třídě prodavačky nebo jen maminky, a jak čas plynul a spolužačky se přenášely přes zklamání, že nikdy nepoletí do kosmu ani se nestanou prezidentkou či právničkou, já se stále víc utvrzovala v mé původní myšlence.
Když se mě poprvé ptali, čím bych chtěla být a vyrostu, odpověděla jsem, že já budu malířkou. Že se proslavím na stejné úrovni, jako to dokázal Picasso, Botticelli, nebo třeba “Ten pocházející z Vinci”. A, řeknu vám na rovinu, že rodiče mě brali stejně vážně, jako bych jim řekla, že tou princeznou prostě budu. Nebylo lehké potýkat se s odporem mých rodičů, ale i ti časem pochopili, že mé cesty jinudy nepovedou. Už od doby, kdy jsem ve dvou letech namalovala svůj historicky první obrázek vodovkami, které jsem dostala k vánocům, nesměřovaly ty cesty jinam.
Poslední dobou se na sociálních sítích stále objevuje obrázek s citátem, který je velmi pravdivý. Jeho autorem je John Lennon, který řekl následující: “Když mi bylo pět, maminka mi řekla, že klíčem k životu je štěstí. Když jsem přišel do školy, zeptali se mě čím chci být. Napsal jsem *šťastný*. Odpověděli mi, že nerozumím zadání. Já jim řekl, že oni nerozumí životu.” Tohle je to čím chci být, a to čím se budu pokoušet celý život stát. Protože není důležité kolik vyděláváte, jak se živíte, nebo v jaké části města bydlíte. Proto jsem si vybrala mé zaměstnání, protože vím, že mě bude naplňovat a umožní mi trávit ty tak moc vzácné chvíle s lidmi, kterých si vážím nejvíce. Jistě, vím, že v životě nic není tak, jak si to nalinkujeme, ale proč neriskovat, když není co ztratit. Proč to nezkusit, když máme příležitost. Vše je to jen o tom, chtít. Chtít a jít si za svým snem, nepouštět se ho, měnit ho podle priorit, ale nikdy to nevzdat.
Odpověď na to, čím budu, sobě ani vám nikdy nedám. Ale dám vám odpověď na to, čím chci být. Chci být šťastná a hrdá na to, co dokážu. I kdybych měla povolání, se kterým nebudu spokojená, ale budu vědět, že je to další krok k mému cíli po té trnité cestě životem, který jsem ochotna přetrpět. Odpovím vám tedy alespoň na to, čím chci být. Chci být návrhářkou interiérového designu. To je to, co mě baví a naplňuje, a snad nikdy nepřestane.
P.S.- Dílo je tak konkrétní a "sobecké", neboť jsem práci nepřepisovala poté, co jsem ji odevzdala do školy. Možná se časem dostanu k přepisu, ale čas není teď mým nejlepším přítelem. Děkuji za pochopení, snad se vám líbilo.