Nejen muži jsou slavní

Motto: Skutečně se divím tomu, že naše ženy dosáhly v psaní pouze diletantsky určité šikovnosti, která se tak trochu blíží umění“. (Schiller Goethovi 30.června 1797)


Ve dvanácti svazcích curyšské encyklopedie se mezi sedmi sty „Velikány světových dějin“ nachází pouze dvacet sedm žen, což je 3,8%. Mezi 606 nositeli Nobelovy ceny do roku 1992 se uvádí dvacet šest žen, což jsou pouhá 4,3 %. Jsou tedy ženy oproti mužům málo nadané? Většina mužů si to ještě i teď myslí. Kdysi i Schiller, jak je uvedeno v mottu.

V závodění o lepší výkon a slávu byly ženy vždy v biologické nevýhodě. Nejméně dva milióny let bylo úkolem mužů lovit zvěř a získávat tak kaloricky hodnotnou potravu pro svůj kmen. Tím se stalo, že vynikali v běhu, byli tělesně zdatnější a měli tak schopnost prosadit se i v nebezpečných životních situacích. Ženy zůstávaly v chýších, pečovaly o děti, sbíraly ořechy a lesní plody, udržovaly oheň, staraly se o přípravu jídla. Obě pohlaví si zvykla na to, co je vyloženě mužskou záležitostí a co navenek vedlo k tomu, aby se někdo stal „hrdinou“ a naopak kdo měl povinnost vkládat svou sílu a schopnosti do nitra a pro blaho všech kmenových rodin.
V průběhu věků to byli muži, kteří rozhodovali, že je žena nižšího řádu než oni. Autoři posvátných spisů a pozdějších zákonodárných knih to zakotvili pro další tisíciletí, když buď prohlásili, že „Muž je hlavou ženy“ (Apoštol Pavel) anebo že „Muž má před ženou přednost, protože ho Allah tím obdařil. Musí mu být poslušná a když ho rozzlobí, má právo ji potrestat“ (Korán). Vždyť i volební právo a tím i politickou rovnoprávnost získaly ženy v Německu, Rakousku a v Anglii teprve v roku 1918, v USA 1920 a ve Švýcarsku dokonce až 1971.

Tím se ale nezměnila skutečnost, že k vybudování své kariéry anebo k tomu, aby se staly slavnými, musí ženy překonat několik překážek, které u mužů vůbec nepřicházejí v úvahu. Nějaké biologické znevýhodnění těhotenstvím a porodem se však nijak zvlášť neoceňuje ani dnes.
To vše, co musí žena vykonávat doma prý se nedá srovnat nejen s t.zv. mužskou udatností ani s nějakými jinými vynikajícími činy. O této druhé překážce si stěžuje v jednom dopise o sedm roků starší Goetheho manželka Charlotte von Stein, od něho později zavržená, která už před ním porodila sedm dětí: „Není k uvěření, jak při všech těch těžkostech, které se v životě naskytnou, musíme vynaložit tolik duševní síly, která se nám neuznává, ale která u mužského génia sklízí slávu a bohatství.“ ( Sedmadvacetiletý Goethe byl už tehdy právníkem a slavným autorem dvou knih.)

Je ale jasné, že mnoho žen podalo takové výkony, které sice mužům imponují, kteří ale proti nim vystupují s jasným NE! A to je třetí překážkou na cestě k věhlasnosti a slávě. Většinu míst, kde luxusní květina SLÁVA roste a prospívá, si totiž vyhradili muži. Na příklad už Rousseau chtěl usměrnit výchovu dívek pouze na tom, aby se mužům líbily. Teprve až v roce 1908 měly ženy volný přístup ke studiu na německých univerzitách.

Také do politiky se dostalo jen několik málo žen pouze tím, že se buď náhodně narodily v příslušné době (anglická Alžběta I. a Marie Terezie) nebo zbraněmi ženy přelstily mocné muže (ať už to byla cirkusová tanečnice Theodora byzantského císaře Justiniána I. , jako i Marquise de Pompadour francouzského krále Ludvíka XV.); zatímco Kleopatra, královna od narození, byla vlivnou milenkou nejmocnějších mužů Římské Říše nejprve Cézara, potom Antonia. Podobně i Kateřina Veliká, původně chudá německá princezna a později ruská carevna, zapletená do vraždy svého manžela cara Petra III., která prokázala státnický talent, kterým vysoko převyšovala ostatní ruské politiky tehdejší doby. Theodora Byzantská byla nepoměrně silnější osobností a rafinovanější političkou než její manžel; Alžběta I. rozená panovnice: nebojácná, rychle se rozhodující, obratně schopná motivovat ohnivou řečí své poddané, navíc ještě ovládající střelbu lukem a tělesně nadmíru zdatná.

Zdá se tedy, že mužské vlastnosti mohou kulminovat i mezi ženami; nic sice není známo o tom, že by se někdy staly natrvalo vojevůdkyněmi. To ale jen proto, že si muži vždy střežili svůj válečný monopol. V občanských válkách však tisíce žen prokázalo nejenom jako jejich muži stejné vojenské schopnosti, ale i ukrutnosti. Tak tomu bylo v povstání proti Napoleonovi ve Španělsku (1808/09) a ve španělské občanské válce (1936-1939). I obléhání Orléansu Angličany se podařilo prolomit až pod vedením Johanky z Arku.

Aspoň literatura byla tedy oborem, ve kterém mohly ženy trochu vyniknout? Virginia Woolf ironicky říká: „Jen díky tomu, že papír na psaní je levný a psát pérem nezpůsobuje hluk.“ Ženám nebylo dopřáno získávat zážitky, ze kterých se dá čerpat, aby z nich vznikla opravdu vysoká literatura. Nemohly se proslavit hrdinskými činy ve válečných událostech na vodě i na souši, ani vésti rušný život jako třeba bohatý majitel panství hrabě Tolstoj.

A co hudba, toto obzvlášť jemné umění, nemající s válkou nic společného? Neměly by dominovat ženy právě v ní za předpokladu vyšší vnímavosti a niterní hloubky jejich duše oproti mužům? Nicméně jméno nějaké opravdu vynikající hudební skladatelky je neznámé...
Že by se ženám skutečně nedostávalo tvůrčí hudebnosti nebo je příčina v tom, že v hudebním životě byly zpravidla znevýhodněny? Už apoštol Pavel odsunul ženy někam dozadu, když napsal: „V církvi je ženě souzeno mlčet“. Mlčet tam, kde se převážně pěstovala hudba?

Čím to bylo, že se svého času světoznámá pianistka Clara Wieck zcela podřídila hudebnímu skladateli Robertu Schumannovi? Vdala se za něho, porodila mu sedm dětí, přestala hrát doma na klavír, aby ho nerušila při komponování a přitom financovala celou rodinu vlastními koncertními zájezdy. Uvědomila si třeba, že on je z nich obou ten větší i když k tomu potřebuje její podporu? Nebo to bylo pokorné poddání se klasické ženské roli?

Také o jiných významných ženách se ví, že se dobrovolně podřídily svým již slavným mužům, jako třeba Cosima, manželka Richarda Wagnera, která o tom napsala do svého deníku: „Chtěla bych se stát třeba i němou, někam zmizet, nic vědět, nic slyšet, jen abych mohla sloužit pouze mému Richardovi!“

Stejně i Katja Mann, která svému slavnému Thomasovi odstraňovala celé půlstoletí překážky z cesty a promíjela mu jeho prohřešky proti ní. „Nikdy jsem ve svém životě nemohla dělat to, co bych chtěla“, poznamenala si ve svých „Nenapsaných pamětech“.

Je taky známo, že srbská fyzička Mileva Marič, která studovala v Curychu společně s Albertem Einsteinem, jehož se stala později manželkou, se podstatně podílela na vzniku teorie relativity, ale zřekla se slávy, která jí tím přináležela; ať už to bylo z lásky k němu, anebo dle dohody o rozvodu z roku1919 v případě, že on dostane Nobelovu cenu, připadne příslušná finanční suma pouze jí (obdržel ji v r.1921).

Jsou ale i přesto ženy, které se nerozplynou v odevzdání se vlastní rodině, které své biologické nevýhody dovedou překonat a podle mužských měřítek dosáhnou nejvyšších zásluh. Zdálo by se tedy, že by se i pro ně měly otevřít oslavné haly? Zde jim ale muži jako čtvrtou překážkou ztěžují cestu na vrcholky slávy tím, že jejich mimořádné činy nebo i udatnost neberou plně na vědomí, poněvadž je mnozí z nich už dosáhli dříve než ony.

Všech sedm vydavatelů oné dvanáctisvazkové curyšské encyklopedie jsou muži, kteří pro tuto obsáhlou knihu vyhodnotili na 96% t.zv. mužských „velikánů“. Je politováníhodné, že k těmto sedmi stům šesti velikánům se řadí pouze 27 žen, nehledíce k biologicky podmíněným nevýhodám a dodatečně historicky podmíněným korekturám těch ostatních. Jsou tu sice uvedeny: Sappho (600 př.Kr.) dvě japonské básnířky z přelomu prvního do druhého tisíciletí a Simone de Beauvoir. Ale kde je několik držitelek Nobelovy ceny, jako Selma Lagerlöf, Sigrid Undset, Gabriela Mistral a Pearl S. Buck! Nepatří sem i George Sand, Germanie de Stael, Jane Austen, Virginia Woolf a Margaret Mitchell, která napsala nejpopulárnější román století a vůbec nejúspěšnější v dějinách knihy?

Když tu chybí politicky významné ženy jako Theodora z Byzance, Madame Pompadour a Kateřina Veliká, je to snad z morálních důvodů? Pokud ano – proč opomíjí zmíněná encyklopedie Eleanor Roosevelt, která byla od r.1946 do r.1951 UNO-předsedkyní pro lidská práva a spoluautorkou prohlášení o lidských právech. Proč tam není uvedena Golda Meir, obdivovaná jak přáteli tak nepřáteli, spoluzakladatelka státu Israel a jeho ministerská předsedkyně od 1969 do 1974 ?

Obzvlášť kuriózní je pro tak významné knižní dílo, které si předsevzalo upsat se informacím o humanitárním pokroku, že zamlčelo Harriet Beecher Stowe, autorku „Chaloupka strýčka Toma“, bestsellera 19. století. Tělesně malá a drobná Stowe tímto dílem podnítila válku za osvobození z otroctví. Britská encyklopedie zařazuje její knihu jako jednu z příčin Americké Občanské Války, která byla nejen strašná co do použití arsenálu zbraní, ale ve státech amerického Jihu nakonec zrušení otroctví dosáhla; když se s Mrs. Stowe, útlou učitelkou a dcerou faráře, setkal Abraham Lincoln, řekl prý jí tehdy: „To je ta malá Lady, která vyvolala tak velkou válku?“

Tu čtvrtou mužskou překážku (víceméně ignorovat existenci vynikajících žen) jak vidno tahle malá knížka snadno překonává. Těch prvních třech -historické a biologické znevýhodnění jako i možná neženský pojem „Velikost“- se autor Schneider jen důrazně dotýká.
Kdo vyznačuje cestu ke slávě a velikosti, vidí na ní hlavně mužské osobnosti. Jak uboze přitom klopýtá zapleten do sítě náhod, to bylo vzácně a důkladně osvětleno právě v této jeho knížce. Nechť to je ženám útěchou...