Cesta

Když už jí jednou všechna naděje z duše vyprchala, když už veškerý její úsměv byl nucený, i vydala se poutnice na cestu, na kterou se chystala tak dlouho, až už jí skoro nezbyly síly. Posbírala ale všechen zbytek své energie a šla. Šla strmou cestou přes skály i pole, pošlapala několik květin, které se snažila marně zotavit, ale šla dál, vzhůru a vstříc novým dnům. Potkala prodavače medu, který se jí snažil marně vnutit stejně sladká slůvka, potkala skalní bytosti, nechtíc jí pustit dále a do nichž neustále a tak dlouho tvrdě narážela, dokud se přes ně nedostala. Potkala také komedianty na své cestě, snažíc se jí strhnout na svou cestu plnou hudby, radosti, ale už ne tak umírněnosti a moudrosti. Potkala i skutečné umělce, ale těch bylo na rozdíl od komediantů pramálo. Od nich se pak naučila skutečná moudra. Potkala zhrzené bytosti, co nevěděly, kam a jak dál, potkala učence – někteří tak jen působili, někteří jimi skutečně byli. Na konci své cesty nalezla něco, co nečekala. Došla tam, kde svou pouť začala a tam stálo veliké zrcadlo. Když se do něj podívala, zjistila jedinou věc. Byla se sebou spokojená. Našla, co hledala. Našla sama sebe.