Inkvizice

Rok dvanáct set patnáct.
Zástupů na tisíce.
Co pomůže hrůzy, křiku,
bez ozvěny bědování.
Tam, vpředu!
Tam se veze čarodějnice!
Je třeba ji oddat,
jen spásnému obětování.
Bohu nebo ďáblu?
To jest také věcí,
kterou nikdo neví,
ale nad kterou se světí.
Proč nepomohl strašný křik,
pláč a přiznání,
co dočinění s nepravdivostí,
pannu změnilo k nepoznání.
Proč nepomohl poslední vzlyk,
co ozval se na hranici?
To jen krutý lidský génius,
má povahu,
co ve lži zná kůl žhavící,
a v pravdě leží spící.

Rok dva tisíce patnáct.
Zástupů na tisíce.
Jak pomohou školy, soudy,
mocné instituce,
když jsou z některých dam,
nevěrnice,
zbohatlice,
téměř čarodějnice.
To nezáleží na pravdě,
však na tom lidském géniu,
co vynalezl krutost, strach,
a směje se teď médiu,
ve kterém my budeme,
i když z nás už bude jenom prach.
Tak co s těmi čarodějnicemi?
Co provinily se tím špatným názorem?
Obětujeme je Bohu?
Nebo ďáblu?
Nebo stačí, když je poplivem?
Jedno je však tady jisté.
Stále stejný pláč a nářek,
avšak v jiné podobě,
line se teď zemí, světem,
křičí ve tmě na chodbě.