Konvikt

Na chodbách, jež pro učence znamenají celý svět,
proplout, zůstat nespatřen a na nic nehledět.
Ve shonu pestrobarevných, rozcuchaných, nějakých…
Já pocit mám, že napsat musím báseň, právě teď.
Lidi, otevřete se mi!
A řekněte mi,
nějaký váš příběh, nebo třeba popište váš život…
Pád i vzlet.
Já vám poté řeknu,
zda-li je lepší zůstat nespatřen a na nic nehledět.
Nejsem žádný prorok, věštec, ani vypravěč,
soudce špatných příběhů,
snů, co přišly vniveč.
Avšak na těch chodbách,
na těch pomalovaných chodbách,
co nepodobají se zdejším podchodům,
špinavým městským obvodům,
já pocit mám, že zastavil se čas někdy a přec.
Tři, dva, jedna, teď!
Už tikají hodiny.
V chodbách se to hemží lidmi,
já cítím jejich zplodiny.
Nejeden z nich do života,
vryl mi nejmíň jedno slovo,
větu nebo souvětí,
a přece jsme stále děti,
ze kterých jednou budou možná učenci,
co na chodbách, kde nějací pestrobarevní a rozcuchaní,
mládenci,
básní o životě, krátce po poledni,
na bílé lavici nespatřeni na nic nehledí.
Z nich budou jednou ti učenci,
stejně pestří, rozcuchaní,
nevědě, co od života,
prožraní a přesto jako malovaní.
Nevím, co chci být,
zda s davem se ztratit,
nebo vkročit do propasti,
co tváří se tak jako fresky na těch chodbách,
jež pro učence znamenají celý svět.
Myslím, že už začínáme,
tak tady máš,
já vracím tužku.
Musíme jít!
Po cestách a po zahradách,
po schodech až nahoru.
Ještě jednou se dívám z okna,
zaklapnu děravý zápisník,
s pochybnými veršovánky,
a jdu zase zpět.
Tam kde mě s otevřenou náručí,
správně naučí myslet.