Milovník bouří

Milovník bouří

Na pleši kopce nad řekou, tam žije starý strom.
Kůra jak vrásky stařeny. Větve jak v křeči jsou.
Větru se brání kořeny. Zná blesk a zná i hrom.
Kořeny saje pramínky, hluboko pod sebou.

Slunce v blankytu prodlévá. Jak plamen jeho žár.
Tráva je žlutá, šustivá. A lístků dlaně chřadnou.
Potůčku proud se v písek vpil. Kolem je suchopár.
Květy, jež rosou rozkvetly, pak žízní rychle vadnou.

Horká a suchá krajina. Déšť nezná spoustu dní.
Ve stínu dubu usedám opřen o Boží muka.
Vánek jen listy zacvičí ve vedru poledním.
Půda je tvrdá, šedivá. V hlubokých ranách puká.

Na hřbetech kopců vzdálených však blankyt barvu ztrácí.
Modř v šeď se tmavou přemění a vítr má chuť moře.
Je ticho. Ticho před bouří. Umlkli všichni ptáci.
S temným, stříbřitým duněním oblohou pádí bouře.

Vítr do mraků spár svůj vztáh. A trhá, rve a ždímá.
Ledových krupek vodopád hrá virbl v listech stromu.
Je šero. Blátem stal se prach. A sýkorkám je zima.
Dub stojí dál. Má rád ten čas. Čas větru, blesků, hromů.
.
Od bouře k bouři žije strom. Zažil jich na tisíce.
Jizvy, jež s léty nastřádal, jsou svědky jeho síly.
Pahýly větví zlomených. A letorostů svíce.
A muka o kmen opřená. A dlouhá cesta k cíli.

Déšť hraje píseň na listy a kůře svěžest dodá.
Hromy a blesky vítr vzal a za obzor je vrací.
Vzduch čistým, stříbřitým se stal. A v potoce je voda.
Duha překlene údolí a radují se ptáci.

Jak vrásky do mých tváří, ryl čas kruhy v jeho kmeni.
Jsou stovky těchto tenkých čar. Je dlouhý život stromu.
Já rád jsem tady trávil čas. Ať pevně stojí v zemi.
Dub na kopci mi sílu dal. Tak vstávám a jdu domů.