Po stopách minulosti

Pozvány byly hlavně ty rodičky, případně jejich děti, kterým jsem během mé jednoroční činnosti pomáhal při porodu před mnoha desítkami let. Byl jsem ale velmi překvapen, když i přes značnou účast místního obyvatelstva se ze skupiny těch pozvaných dostavila pouze jedna jediná, zato ale v několika osobách: přišla i se svou šedesátiletou dcerou, se čtyřicetiletou vnučkou a osmnáctiletou pravnučkou. Navíc se mi ještě pochlubila svou propouštěcí zprávou z porodnice, potvrzenou mým podpisem.

Ostatní, které k mé lítosti nepřišly, asi už odvála smrt nebo dožívají někde na oddělení pro chronicky nemocné a těžce pohyblivé. Zastoupily je zčásti jejich dcery, které se od nich dozvěděly, jak jejich porod probíhal a kdo jej řídil. Bylo to pro nás všechny opravdu dojemné setkání.

Druhého dne se po šedesáti letech znovu vydávám do nemocnice nedávno kdysi právě dostavěné. V domku naproti vjezdu do nemocniční brány bydlel tehdy můj primář, který se ke mně choval jako můj druhý otec, v tomto případě odborný, co o mně už tehdy prohlásil: „Udělám z tebe gynekologa ať už chceš nebo nechceš!“ To se mu vskutku podařilo a v duchu se skláním před jeho památkou. Odpočívejte v míru a pokoji, pane primáři...

Vcházím do brány, kudy jednou v zimní nepohodě projel autobus s druhou směnou a s řidičem havarované sanitky. Musel tehdy v onom autobusu nešťastnou náhodou absolvovat svůj první porod u prvorodičky, jako naschvál u mladé porodní asistentky, jak jsem to taky podle jeho vyprávění v knížce detailně vylíčil. Stejnou bránou jsem před mnoha desítkami let dva- až třikrát týdně vyjížděl do okolních těhotenských poraden a gynekologických ambulancí, často nevyspán po náročné noční službě, což jsem před pacientkami jenom namáhavě překonával.

Udivuje mě, že tu nikde nevidím nápis Nemocnice a že je navíc vstup do tohoto objektu zcela volný, protože vrátnice je neobsazená, nikde ani človíčka. Za bránou jdu stejnou cestou, po které jsem kdysi v noci v lijáku nebo ve sněhové vánici, v mrazu nebo při náledí spěchal do příjemného tepla porodního sálu, abych buď přijal novou rodičku nebo jinou odrodil nebo musel řešit nějakou nenadálou komplikaci. To vše zůstává pevně zakotveno v mých vzpomínkách, které bych si chtěl dnes konkrétně obnovit
.
Vcházím do budovy porodnice, ale když procházím chodbou, nikde neslyším křik novorozených batolat ani sténání rodiček. Je tu ticho, skoro by se dalo říci hřbitovní. Nepotkáš tu človíčka a když, tak se sotva plouží. Otevřenými pokojovými dveřmi vidím, že většina současných pacientů obojího pohlaví leží v posteli a když právě nehledí ztuhle do stropu, dřímají v povrchním spánku. Nemocnice jako taková totiž několik let už neexistuje, poněvadž byla finančně ztrátová, dozvídám se ke svému překvapení od ošetřovatelky Teď jsou tu umístěni chronicky nemocní stařečkové a stařenky, zpravidla už v politováníhodném stavu, čekající už jen na odchod z tohoto světa.

Naši tehdejší ambulanci a porodní ani operační sál jsem nenašel.Tam, kde kdysi za různých dramatických okolností přicházel na svět nový život, tam teď čekají kandidáti a kandidátky na pozvolnou smrt.
Z ambulance, kde se po vyšetření vedly důvěrné hovory a probíraly různé diagnózy s možnými následky pro budoucnost, vznikla kuchyňka. Z operačního sálu, kde se někdy v krátkosti muselo rázně rozhodnout o osudu rodičky nebo jejího plodu, kde se odstraňovaly různé patologické nálezy a nádory, tam je nyní jídelna pro několik namáhavě chodících pacientů. Novorozenecký box a oddělení šestinedělek? Jen a jen obložené postele. Pooperační a konzervativní oddělení? Všude to samé.
Naděje našich tehdejších pacientek na nový život po porodu nebo po operaci se zvrátily do pozvolného umírání jejich nyní už starých současníků. Zřetelně je vidět, že všechno, co jednou začalo, nezadržitelně i končí...

V tomto pro mě neočekávaně nezvyklém prostředí přecházejí moje původně sentimentální myšlenky do znatelně depresivních. Možná jsem nemocnici a oddělení, kde jsem v mládí odborně vyrůstal, neměl vůbec navštívit po tolika letech a změnách, které v ní nastaly. Zachoval bych si na ni aspoň vzpomínky jiného druhu než budou ty dnešní. Nikdy jsem se však o těchto změnách nedozvěděl.

Když pak odcházím z těchto mně důvěrně známých prostorů, napadá mě pravdivý text a podmanivá melodie písně „Nikdy se nevrátí pohádka mládí“ a je mi tak trochu smutno. Myslím, že podruhé se už sem raději nevrátím, abych si uchoval aspoň minimální zbytek mých dřívějších vzpomínek