Životodárná smrt neviňátek

Je horký srpnový den, kdy se Eva rozhodne, že dá svoje dvě děti usmrtit. Jsou sice teprve pouhá embrya, ale přece už děti. Její děti! Měla by je donosit, porodit a vychovat až k dospělosti. Lze něco tak hrozného vůbec provést? Ano! Stačil k tomu formulář a její podpis. Měly přece nárok na vlastní život? Ano!

Venku zuří letní orkán když nad operačním stolem osvětluje mohutný reflektor Evou vyžádaný zákrok. Pod kontrolou ultrazvuku soustředěně vpichuje muž v bílém plášti špičkou injekční jehly pouhých několik mililitrů kaliumchloridu přímo do srdíčka embrya, uloženého v dosud bezpečném hnízdečku matčiny dělohy. Je to dostatečné množství jedu, aby se jím navždy ochrnula dvě srdce, která jsou tak malá, jako hlavičky zápalek. V příštích deseti minutách sleduje na monitoru výsledek toho, co právě učinil: první zasažený cíl pozvolna přestává tlouci až ustane docela. Ne však ten druhý.

Jakkoliv to zní tvrdě, řeknou Evě, aby se zatím odreagovala v nemocniční kavárně a počkala, až její dítě přestane žít. Zatím co venku neustává řádit orkán, odehrává se také v jejím nitru bouře citů a pocitů. Vnímá, jako by okolo sedící hosté po ní házeli kamením, poněvadž vidí na její hrudi napsáno: jsem vražednice, zabíjející právě své děti!

Když se vrátí do operačního sálu, embryo stále ještě žije. Lékař vpichuje druhou injekci. Krátce potom zobrazí monitor dvě nevinná tělíčka, jejichž srdce odumřela. Jenom kousek dál nalevo bliká ještě cosi malého. Je to srdíčko třetího trojčete, pozdějšího Jiřího, jehož oba sourozence dala teď jeho matka usmrtit.

Nazývá se redukcí, když se dítě obětuje za dítě, když lékaři radí ženám donosit jen jeden až dva plody namísto trojčat nebo paterčat. Dobrá polovina z těchto mnohočetných robátek by přišla totiž na svět velmi předčasně, s nevyvinutými důležitými tělesnými orgány, s rizikem pozdější a zpravidla závažné mozkové poruchy. Jsou-li všechny plody dobře vyvinuty, musí zemřít ten, jehož srdce lékař hrotem jehly nejsnadněji dosáhne. Injekce nejenom usmrcují, ale -i když to zní paradoxně- současně zachraňují jeden nebo dva životy, kterým se umožní a usnadní jejich další zdravý vývoj.

Redukce je vedlejší škodlivý produkt umělého oplodňování. Aby žena při akci „miminko ze zkumavky“ vůbec otěhotněla, je o to nadějnější, čím více oplodněných vajíček se do dělohy uloží. Tři jsou maximum a manželé je často zvolí. Jako u pokeru: kdo chce vyhrát, musí se rozhodnout pro „all in“. Že se tím zvyšuje i pravděpodobnost vícečetných plodů, je pro lékaře i rodiče bernou mincí, protože následnou redukcí se tato brutální chyba reprodukčního lékařství zaretušuje.

„Přežila jsem to s jedním plačícím a s druhým smějícím se okem“, vypráví později Eva o zákroku. Vedle ní spí, kromě Reného, malý Jiřík, kterému jsou už dva roky. Ultrazvukové obrázky svých tehdejších trojčat spálila, ale pocit vlastní viny setrvává.

„To nepochopí nikdo, kdo nebyl v naší situaci“ a myslí tím dobu, ve které si tak silně s manželem přáli své první dítě. Neví už, kolik si tehdy celkem koupila těhotenských testů, ale dobře si ještě vzpomíná jak jí bylo, když se diagnostický proužek nezbarvil do modra. Skoro čtyři dlouhé roky, měsíc po měsíci.

„Čím déle to trvalo, tím víc jsem riskovala“, říká dnes Eva o onom dnu, kdy se jí poprvé lékař zeptal, kolik vaječných buněk má vsadit do jejího mateřského orgánu. S manželem se rozhodnou pro dvě. Dvojitá šance, dvojnásobné riziko. „Byl to okamžik, kdy jsem myslela jenom na to, abych otěhotněla.“ A podařilo se to. Jedna buňka se ujala a narodil se jim syn. Jejich první syn! Se symbolickým jménem: René.

Rok nato navštíví znovu úspěšného lékaře, který implantuje opět dvě buňky a Eva snadno otěhotní. Ale tentokrát to je trojitý úspěch (opravdový úspěch?), z toho jedna jednovaječná dvojčata, která musí bojovat o společný mateřský koláč. Tím se může stát, že jeden nebo dva plody mohou být nedostatečně vyživovány a přijdou na svět vývojově nějak postiženy. A poněvadž se trojčata narodí vždy předčasně, mohou se narodit poškozená i všechna tři. To všechno se stát může, ale i nemusí, když se všechna tři narodí zdravá.

„Stáli jsme před naším největším problémem“, vzpomíná si Eva.

„Když se člověk musí rozhodnout pro zlo, zvolí vždy to menší“, říká její úspěšný operatér. „Není to žádný rutinní zákrok a nikdy mi při něm není dobře. Dělám to ale dál, poněvadž vím, jak riskantní je těhotenství pro vícečetné plody ať už před porodem nebo po něm, a jaký trvalý strach jejich rodiče prožívají. Musím respektovat, když se necítí být dostatečně silnými a schopnými vychovávat jedno nebo i více postižených dětí. Proto vůbec nechápu kolegy, kteří si toto neuvědomují a svým pacientským dvojicím, které v umělém oplodnění vidí svou poslední rodičovskou šanci, dostatečně neobjasní i rizika této metody. Stává se to dost často a probudit se do tvrdé skutečnosti je pak pro ně opravdu kruté.“

„Po diagnóze trojčat jsem se podívala na Reného a pomyslela jsem si: když nám třeba přibudou tři trvale poškozené děti, nebudu mít pro tebe vůbec žádný čas a možná při porodu sama zahynu. Věděla jsem, že si můj muž přeje redukci, neřekl mi to ale nikdy přímo. Vždy jen: budu ti pomáhat a podporovat, ať už se rozhodneš jak chceš“, bilancuje Eva zamyšleně.

Hledala v internetu, kdo by jí poradil, jak vyjít z této slepé uličky. Podařilo se jí najít fórum, které se zabývalo léčením sterility. Mezi četnými komentáři našla jeden: ...dlouho jsem se nemohla mému dítěti podívat do očí, když jsem si uvědomila, že jsem kvůli němu dala dva jeho sourozence usmrtit...
A další: ...už předem mi mělo být jasné, že po umělém oplodnění mohou vzniknout i trojčata...
A ještě jiný: ...chtěli jste mít děti a teď chcete jedno nebo dvě prostě zlikvidovat...?

Tvrdá slova, která vyvolávají další otázky: Smí se někdo narodit, jen když druhý proto musí zemřít? Smí se bezostyšně využít šance reproduktivní mediciny a pak se zavčas zbavit zodpovědnosti za vývojově poškozené dítě? Dvě ze tří postižených matek prý by se o takové dítě staraly a zdá se tedy, že si lidé jsou vědomi této zodpovědnosti.

Ale skutečnost je jiná. Například Down-Syndrom neboli mongoloismus: Přes devadesát procent takto postižených dětí už nitroděložně končí umělým přerušením těhotenství. Eva si je jistá, když tvrdí: „Když mě někdo morálně odsuzuje, tak to nemíní čestně. Vývojově poškozené dítě si nepřeje nikdo!“

Taky Marie si původně nepřála poškozené dítě. Nepřála si vlastně vůbec žádné, vždyť měla už tři zdravé. Kterýsi lékař ji však ujistil, že ve 44 letech stejně už nemůže otěhotnět, a proto prý si nemusí dělat naprosto žádné starosti s nějakou ochranou proti početí. Takže se o to nestarala, což vedlo k tomu, že otěhotněla. A jakoby naschvál: trojčata!

V pátém měsíci se dozvěděla, že jedno z nich má srdeční vadu, téměř neslučitelnou s poporodním životem. A ty dvě ostatní? „Pravděpodobně s těžkými anomáliemi“, řekl jí odborník z dětské kliniky a předložil jí formulář žádosti o redukci.

„Bylo mu jasné, že musí odejít všechny tři“, vzpomíná si Marie. Když však kliniku opustila, ležel formulář stále ještě na stole. Nevyplněný.

Po třech letech se ve svém vozíku projíždí Jeník v obývacím pokoji, kde mu tatínek pomáhá, aby nenarážel na skříně a židle. Jenda je totiž slepý a má vodnatelnou hlavu, hydrocephalus.

Trojčata se narodila předčasně v sedmém měsíci. To se srdeční vadou zemřelo už po šesti týdnech, jenom Tomášek je naprosto zdravý. Jeník byl třetí den po porodu postižen mozkovým krvácením, které ho motoricky částečně ochrnulo. Vodnatelnost hlavy vyřešili dětští chirurgové i tím, že mu podkožně zavedli do lebky trubičku, která odvádí nadbytečnou mozkovou tekutinu do žaludku. Věnuje se mu i rehabilitační sestra a rodiče doufají, že se různé další nepříznivé předpovědi neuskuteční a že jednoho dne přece bude jezdit a možná i běhat před jejich chatou v horách, kde mu tatínek už upravuje cestu.

Jsou si ale i tak vědomi, že v jeho hlavičce není vše v pořádku, jak by mělo být. „Může se stát, že ho ze dne na den ztratíme. Byla jsem si toho všeho od začátku vědoma, ale ani vteřinu jsem nepomýšlela na redukci. Vždyť taky, proč jsem matkou? Abych přece bojovala o své děti!“ odpovídá sama sobě.

Také Eva bojovala. Sama se sebou, se svým svědomím a pro Jirku, své trojče. „Chtěla jsem, aby aspoň jedno z těch tří mělo naději na svůj vlastní život. Myslím, že jsem se rozhodla správně. Vše ostatní by nebylo rozumné. Doufám, že Jirka později pochopí až se mu svěřím, že vlastně měl mít ještě dva sourozence.

Sestry nebo bratry? Invalidní? To nevím a nikdy vědět nebudu ani nechci...“