Vánoční dárek

„Byl jsem před lety teprve krátce zástupcem našeho šéfa, ale zkušeností s touhle někdy prekérní diagnózou jsem měl u chirurgů už několik. Jakoby je nějak odstrašovala a zpravidla se neradi rozhodovali pro radikální postup.
Jednou večer jsem tehdy přijal vysoce těhotnou s podezřením na žlučníkovou záležitost. Poté, co jsem ji klinicky vyšetřil a předběžnou diagnózu vyloučil, zavolám kolegovi na chirurgii:

„ Přijď se k nám prosím podívat na jedno bříško ve 33. týdnu. Je to jasně akutní appendix a tím i vaše chirurgická záležitost. Rád ti přiasistuji.“

Ochotně a rychle přišel, ale na diagnóze jsme se neshodli: „Nějak se mi to nezdá a podle mě to na operaci vůbec není. Přivolám šéfa, aby rozhodl.“

„To snad nemyslíš vážně?¨ kroutím nechápavě hlavou, protože jsem skálopevně přesvědčen, že se nemýlím. Proto mi je naprosto nepochopitelné, že se mnou nesouhlasí. Pacientka z našeho krátkého rozhovoru asi něco útržkovitě zaslechla, poněvadž se mě ustrašeně zeptá: „A co bude mnou, když se nedohodnete?“

„Mějte, prosím, trochu strpení, milá paní, za chvilku se to dozvíte“, snažím se ji uklidnit. Vnitřně ale tuším, že se něco tak poměrně jednoduchého začíná nečekaně komplikovat.

Zakrátko nato vskutku přijdou oba dva a primář se chce sám přesvědčit, kdo z nás asistentů má pravdu. Když skončí, držím se v nastávající diskuzi trvale zásady, že pokud existuje pádné podezření, má se vždy operovat a ne pouze vyčkávat a pozorovat. Pak mě ale skoro ochromí, když od něho uslyším:

„Pane kolego, závěrem bohužel musím trvat na tom, že se mýlíte, ale současně i přiznávám, že jsem ještě nikdy neoperoval appendix u tak vysoké gravidity!“
Má to být nezvykle upřímná sebeobžaloba, že si to netroufal operovat, anebo že se mu ještě žádný podobný případ nedostal pod ruce? Čekám napjatě na co tedy vůbec má podezření a co z toho vyvodí.

„Tudíž si myslím, že by bylo ku prospěchu klientky dobré, přeložit ji na nejbližší krajské pracoviště, aby se tam vše definitivně objasnilo a ukončilo. Proto dávám ruce pryč od tohoto případu, který v podstatě musíte rozhodnout vy.“

Vzpomenu si na Piláta, jak si umyl ruce, když odsoudil Ježíše. Je mi hořko, když chirurgové odcházejí a cítím se být jako na ztracené vartě. Stáhli se tedy elegantně z obliga, aniž by s pacientkou ztratili aspoň jedno slovo. A mně přenechali, abych jí nejenom vysvětlil, jak se věci mají, ale abych se i rozhodl, že se do toho pustím buď sám nebo zvolím navrhovanou variantu s krajskou nemocnicí. Nezáviděníhodná, pěkně zauzlená situace!

Pro sebe sice setrvávám na své původní diagnóze, ale svůj eventuelní samostatný zásah považuji za velmi riskantní. Mého primáře v tom nemíním angažovat, poněvadž to, o čem jsem přesvědčen, chci dotáhnout až do konce. Potřebuji nutně spolupracovat s chirurgem, který je stejného názoru se mnou.

Teď však nejprve musím svou svěřenkyni utěšit: „V tom, co od začátku tvrdím, jsme se bohužel neshodli, mladá paní. Aby se zbytečně neztratil čas ve váš neprospěch, nezbývá nic jiného, než vás urychleně předat do krajské nemocnice. Doprovodím vás a uvidíte, že to u nich dopadne s vámi dobře!“ Zalomí zoufale rukama a smutně svěsí hlavu. Je mi přitom jasné, že se tam v jejím zájmu musím definitivně prosadit!

V nemocnici jsem vysvětlil sloužícímu kolegovi, o čem jsem se až dosud nemohl domluvit s našimi chirurgy. Přesvědčil jsem ho, že dále čekat by bylo nadmíru riskantní. A skutečně: odstranili jsme už natolik zanícený appendix, že málem perforoval. Na poslední chvíli jsme tak předešli životu nebezpečným následkům pro matku i její plod a pro mě to bylo velkým zadostiučiněním.
Když jsme skončili, neodepřel jsem si, abych probuzené pacientce dodatečně nesdělil: „Tak vidíte paní, všechno se v dobré obrátilo, když jsme vám odstranili toho hnusného červa.“ Přitom jsem jí ukázal ve zkumavce určený exemplář pro patologa. Viděl jsem, že je dojatá, protože mi mlčky tiskla a vděčně hladila ruce.

Asi tak za dva roky nato jdeme s manželkou po náměstí a kocháme se vánoční výzdobou. Vtom nás míjí jakási mladá paní s dětským kočárkem, která se už z dálky na mě tak trochu upřeně dívala, jako by si nebyla jistá, zda mě zná nebo ne. Asi se chtěla znovu ujistit, kdo vlastně jsem, poněvadž se k nám obloukem vrací.

Když už je těsně u nás, naprosto neočekávaně mě osloví: „Tak jste to přece jen vy, pane doktore! Jsem tak šťastná, že jste mně tehdy na poslední chvilku přece jen to slepé střevo odstranili. Vím, že jste tím zachránil život nejenom mně, ale i mojí dcerce“ a pootočila kočárek tak, abych do něj nahlédl. Když jsem se nad ním skláněl, náhle mě políbila na tvář.
Něco takového se mi ještě nikdy nestalo! Byl sem tak překvapen, že jsem nevěděl, jak na to mám reagovat. Popřála nám ještě krásné Vánoce a radostně mávajíc odjížděla.
Potěšilo mě, že si mého tak pracně vydobytého zásahu byla vědoma a že na něj nezapomněla. Její ¨vánoční dárek¨ byl pro mě nečekanou odměnou, která mě hřeje ještě dodnes.