"Mnich" a Sorche, část I.

"Mnich" Jophiel

Jemné paprsky ranního slunce pronikaly do tmavé klášterní cely, kde se nalézal Jophiel. Zase mu vytanula na mysl jen ta jedna jediná věta: „Bože, proč jsi mě opustil, a začala mu také nabíhat hebrejská slova, která však nikdy neslyšel. Všeho se vzdal, a tam venku, byl úplně jiný svět, který dávno už opustil, ale jaksi se mu nedařilo přestat myslet, na to všechno, co tam zažil, na ta utrpení, ale i lásky, které tam zanechal ležet v prachu, jak potulný rytíř svou výzbroj, která ho tíží. Ano, tohle bylo to přesné označení celého jeho duševního stavu, tak moc se ztotožnil s pozemským bytím, že jej to nakonec začalo táhnout úplně ke dnu, a tak utekl do kláštera, k Bohu. Vlastně žil v neustálém rozporu těla a duše. Do cely zalétla polootevřeným oknem zajímavě zbarvená můra, měla šedomodrá křidélka, které se jí po okrajích leskla, a ve slunečním svitu, obzvlášť hrála různými odstíny modré barvy. Nevěděl proč, ale vzpomněl si na svou matku, na její lásku, kterou mu už v dětství dávala, a najednou jakoby měl pocit jakési čistoty, právě spojené s její osobou a nádherným vyzařováním. Pocítil nevysvětlitelný stesk po její lásce a všezahrnující péči, zároveň však měl zas ten hnusný pocit sám ze sebe, jak prožíval uvnitř duše neustálé bojem sám se sebou, a se světem. Měl pocit, že se toho snad nikdy nezbaví. V cele nebyly slyšet žádné zvuky, až právě na ty, která vydávalo třepotání křídel malé můry. Bylo to zvláštní, ale zároveň sváteční. Uvědomil si, že dnes právě Ježíš vstal z mrtvých. Také se najednou i vyčasilo, a ačkoli byla venku zima, už nebyla cela plná stínů jako za deštivých dní. Uvědomil si, že má najednou hlad, a tak se zvedl z postele a napil se vody ze skleněného džbánku. Na talíři zůstalo ještě pár zbytků chleba, vedle se povaloval růženec a modlitební knížka. Neměl dnes vůbec chuť soustředěně se modlit, ale spíš jen tak nečinně ležet, za což by ho jistě vyšší duchovní nepochválili. Ale v tu chvíli si připadal jako malé dítě, které je utahané z dlouhé procházky, a potřebuje si všechny dojmy v sobě zpracovat, uchovat nebo nechat jen tak běžet, a snít. Měl si dát pozor na snění, aby se příliš neoddálil realitě. ale co byla vlastně jeho realita? Nežil ostatně tak jako všichni kolem něho v nějakém bláhovém snu? Prý by měl přestat tolik hledat, a více věřit. Tuhle moudrou větu si opakoval neustále v duchu dokola, ale nedokázal to pověru moc dlouho. Opustil Sorchu, aby nezemřel, ne fyzicky, ale duševně, aby nezačal pomalou duševní smrt, to bylo jistojistě horší než se trápit ve fyzických bolestech. Na fyzické bolesti by totiž mohl pohlížet jako na pokání, jako snad i dar od Boha (připomínajíce stigmata), ale na duševní bolest? Na tohle neměl zatím odpověď, a to ho právě přivedlo až sem, do této jednoduché cely. Dlouholetý kamarád Pietro mu řekl, že zde může zůstat, jak dlouho bude chtít, a že nic není závazné. Prožil si v cele také tři dny v naprosté tmě, což bylo také zajímavé. Ale daleko více osvobozující bylo vědomí žádného kontaktu s vnějším světem. Neměl telefon, neměl přístup ani k němu, neměl počítač, měl pouze a jenom své vědomí, které teď stále čekalo na Boha. Vlastně věřil v jeho sílu, ale jen někdy ji skutečně párkrát v životě pocítil. Např. když viděl tenkrát poprvé moře, bylo to v Irsku, a on měl chuť se rozeběhnout po pláži a řvát radostí na celý svět a tančit sám se sebou, a pak i s vlnami v moři, které byly tak strašně zrádné a studené jak led. Sorcha byla daleko, možná už čeká rodinu, nebo dělá úspěšně kariéru, nebo se nechává ničit svoji despotickou matkou, která propadla pití a nedokáže už bez něj žít. Jen doufá, že se nevrátila zpátky k drogám. Pamatuje si na ten první den, kdy ji poznal, a jemu se nechtělo žít. Seděl na vlakovým nádraží, a vlastně ani nevěděl, kam půjde, kam chce jet nebo nechce, a jen tak nehnutě pozoroval míjející se lidi a davy, které mu nic neříkaly, a vzpomínal u toho se smutkem na přírodu a na bezelstnost lidí z vesnice. Hnusila se mu Praha, kterou ani tak moc neznal, vlastně se mu už hnusilo úplně všechno. Byl po tahu, a nechtělo se mu už žít , a dál takhle trpět s pitím. Ale tentokrát věděl, že musí už přestat nebo někde umře na ulici nebo … nebo se prostě něco stane, nebo mu někdo ublíží (zase stará a dobře známá paranoia)….Procitnul a chvílemi byl zase myšlenkami v cele. Neztrácí tady přeci jenom tak marnivě čas? Připadal si jako kdyby čekal na konec světa, a on stále a stále nepřicházel. Takové stavy (hodně podobné) měl právě, když začal střízlivět a bylo mu hodně špatně. Ale tohle bylo trochu jiné. Ulehnul zpět na lůžko a nízko nad hlavou se třpytila hlava Krista na keramické podložce. Jakoby snad mluvila přímo k člověku, a šeptala mírným a podbízivým hlasem:“tak už se mi odevzdej člověče, teď a tady je to tvůj čas, čas na to, aby ses se mnou spojil“. Ač se tomu bránil, zase si vzpomněl na její křehké mladé tělo,“ Ó sorche, nedáš mi spát, snad bych ti vše i odpustil, ale už jen kvůli své duši – nemohu“.“ A ty tam někde umíráš, umíráš každým dnem za zdmi paneláku, někde v poušti velkoměsta, a já jak zbabělec utekl jsem někam do kláštera. Ano jsem zbabělec, ale co když mě nenapadalo jiné řešení, co když už jsem neměl sílu. Cítil se vyčerpaně na jednu stranu (fyzicky), ale duševně měl chuť létat, jako anděl, jako v těch snech, kdy měl schopnost se vznést vysoko nad ostatní lidi a celý jejich svět, a svobodně létat a vznášet se prostorem, být volný a na nic nemyslet. Jen vychutnávat kouzlo letu a bezprostorovosti. Už neměl aspoň tolik výčitek, ale před sebou viděl stále obraz Sorche, jak jí její bloňdaté pletené copánky a zbytek hustých vlasů, spadají vábivě po ramena, a ty oči. Byly to oči mladé vlčice, tak nebesky ale chladně krásné. Duše byla ještě temnější a chladnější, ale zároveň tam byl kus toho dítěte, té malé holčičky, kterou od začátku, sám nevěděl proč miloval, a kvůli níž by se sám vzdal snad všeho, právě jako teď, se vzdal všeho, a vlastně byl i rád, že to dokázal. Jen právě těchto myšlenek se nedokázal vzdát, protože fyzické odtržení od toho druhého ještě neznamená úplné rozloučení se s ním, neznamená též úplné zpřetrhání všech duševních a láskyplných pout. Pociťoval ale vůči ní i šílený vztek, že mu vzala jistý čas, kdy začal v sobě zaznamenávat jistou duševní sílu, která pramenila od Boha, a pomáhala mu překonávat jisté překážky, kterých nebylo málo. Stále ji po celou dobu utěšoval. I to jejich první rande , které se odehrálo na nádraží v kiosku, kde si dali kávu,a on na ni hleděl jako na zázrak, cítil, že je s ní propojen už od prvního okamžiku. A že láska bolí, to poznal na vlastní kůži, i poté, co se vyspala s jiným, i v ten den, kdy ji svým utěšeným hlasem pomáhal překonat absťák. Vedle lásky je spojovala i závislost, a to bylo strašlivě krásné, ale co víc, strašlivě daleko více nebezpečnější než by si dokázal kdy vlastně vůbec představit, teď už to věděl. Připadal si tak hrozně sám, že někdy měl pocit, že i snad padlí andělé nemohou cítit takovou bolest jako on. Blížilo se poledne, a zvony z kostela jej začaly také ohlašovat, procitnul znovu ze vzpomínek, a obdivoval tu prostě zařízenou klášterní celu, a cítil vděk za to, že dnes , právě v tento okamžik nemusí shánět něco k pití, že nemusí se ponižovat před druhými, lézt po kolenou, prosit kolemjdoucí o pár drobných na pití - a je sám, se Svou duší. Vědom si této skutečnosti, posadil se na postel a tak trochu hrdě pohlédnul na růženec, po chvilce se vněm rozlila tichá blaženost a znovu vděk za vše současné, i když duši ještě zčásti ovíval smutek z jeho minulosti a ze Sorche. Ale ještě stále, přitom všem hrůzném, smutném i dojímajícím – měl svou duši.


Sorche (ta od Jophiela)

Jak mi to mohl jen udělat, slaboch jeden, to jsem pro něho nebyla dost dobrá?... Bylo asi osm hodin večer, Sorche se potácela opilá v zapadlém baru blízko nádraží. Když v tom se k ní taky připotácel Fredy, a nalitým hlasem se jí úlisně optal: "Čau kočko, tak co, kde máš toho svého anděla spasitele"?
„Odprejskni, nech mě bejt…řekla přidušeně a rezignovaně. „Nemám náladu vůbec se s tebou bavit“, jdi mi z očí“.
„ ale ale, snad jsem toho tak moc neřekl, co? dřív si roztahovala nohy na počkání, a teď budeš dělat drahoty jo? „…vysmál se jí. Netrvalo dlouho, a vrazila mu facku, a pak ještě jednu. Fredy se nestačil ani vzpamatovat, až zakročila obsluha a rázně na ni zařvala: „tak ty nám tu budeš dělat bordel, jo? Na tebe jsme tady tak zvědaví, špíno jedna feťácká, ani chlastat to neumí, a leze to do hospody…tak poslyš, tebe tu už nechci vůbec vidět, je ti to jasný jo? Nehodlám mít zase vopletajčky s policií, abys věděla, krávo jedna pitomá…a vyhodil ji ven, ani ji nenechal dopít.
„Idioti zasraní“ procedila naštvaně skrz zuby, a upravila si rozmazané oči a vlasy. Uviděla ve vitírně sůvj odraz a trochu se zděsila, ale během pár sekund jí to zas bylo jedno. Tak tady jsi mě nechal v pražský špíně, a šel sis kamsi do kláštera, zbabělče, zbabělej… a já tě tak milovala. Ale byla to lež, měla radši fet, a taky chlast, a vůbec milovala démona, a pak jej donkichotsky zkoušela porazit..bylo jí to v tom amoku už jedno, hlavně, že se něco děje. Cítila beznaděj, a měla chuť umřít, ale věděla, že dnes bude ještě tančit, a určitě nebude sama. Ještě dnes ….JEŠTĚ DNES