"Mnich Jophiel" a Sorche, část II.

Snad se toho nikdy nezbavím. V mysli mě zas straší ta utkvělá představa, co nejdřív byla pouhopouhým snem, nyní však získává na intenzitě. Jsem už jaksi mnichem, a to ne ledajakým, a můj klid mi bere kdo jiný než žena, ostatně jako vždy. Jsem zapomenutý mnich v zapomenutém údolí, v ještě zapomenutějším klášteře. Chtěl jsem kdysi objevovat svět, nyní však už jen objevuji staré zdi místního kláštera. A chvílemi se cítím děsně povznesen nad ostatní lidi, ty lidi, co žijí venku. Chodím někdy i pyšně mezi nimi, obzvláště na bohoslužbách, co jsou slouženy pro prostý lid. Jenomže něco se stalo, spolu s jejím příchodem do těch temných a chladných zdí kostela….moje srdce měkne, až mám málem dojem, že jsem se proměnil v urputného slabocha, co si hraje na spasitele lidstva, na spasitele svojí duši, a přitom už jsem takřka všechno prohrál. Její pohled, na ten se nedá zapomenout jen tak. Zpočátku je to pohled vyplašené laně, poté neurčitý chápavý výraz, který obsahuje kus ženskosti, jakoby mi ji chtěla darovat, a jen tak. Srdce má jistě rozprostřené, a já se nezmůžu na nic, než jen na tiché polknutí. Nechci být kýmkoli zpozorován. Ta cesta, skládající se z několika širokých schodů, je tak romanticky vyhlížející, že vlastně po ní nechodím sám, v duchu si totiž představuji její rychlé kroky, to neutišené a neklidné srdce, jehož neklid ji dovádí už jenom ke kostelu, kde hledá ztišení, své bláhové duše. Zatím se cítím tělesně nepřipoután, ale už jen myšlenkou se přistihnu přitom, že vlastně myslím na vše. Mám však i pocit, že jsem lepší než muži tam venku, co neumí a ani nechtějí milovat ženu tím, že ji chápou. Jsem i v jistém slova smyslu bezbranný, a to mi dělá dobře, jakýsi pocit nestrannosti. Ať si tyhle starosti proboha nechají pro lidi tam venku, já jsem už duší někde úplně jinde. Na chvíli i cítím, jako bych byl o nějakou tu duševní tíži lehčí a cítím také odpuštění. Trochu se trápím tady, a ona? Trápí se určitě více ve svých komnatách, kterých je určitě více než dní v týdnu. Vzduch tady v klášteře je určitým způsobem těžší než venku, ale udržuje mou mysl v klide, na rozdíl od toho stavu, kdy bych pobýval venku častěji mimo klášter. O bohoslužbě se nesmím jí moc dívat do očí, jakoby mě těma očima v duchu prosila o pomoc, ale já jí nemohu pomoci, naopak, ještě více jí spíše mohu jen už ublížit. Protože vidí před sebou polomuže, jenž odmítl své mužství, anyní jej pohřbívá ve jménu kontemplace a svého osvícení. Jenom se bojí, že až začne přicházet o ego, ohlásí se jeho dravá mužnost, která tam ještě někde v koutku číhá, anebo začne ji mít rád, i pro její nedostatky, což by bylo určitě ještě více nebezpečnější. Je to hrozné cítit něčí přítomnost, i když ani okem o něj nezavadíme. Ale i tohle patří mezi ty zkoušky. A nyní jí právě prochází. Co k ní cítí je snad jen lítost nad tím, že musí nejspíše vyhovět požadavkům doby, rozumně se vdát a nemyslet na city, vůbec si dovolit cokoli cítit. Musí být přeci ta správná manželka, jež trpí pro blaho celé rodiny. Jen ne pro to svoje. Musí nést to břímě s velkou slávou. Jako kdyby k tomu byla už odmala zrozena. A co on může pro ni udělat? Doporučit ji snad některou z moudrých knih, jenž velebí ducha, a nemyslet na svou bídu v duši, kterou se snaží ze všech sil vymýtit. Nebyl by dokonalým mužem, určitě by jí někdy podlehnul, a to se vším všudy. Takhle se akorát majestátně může pyšnit nedotknutelností, jenž je nárokována mnichům. A vlastně by jí přál totéž. Ale jen to jen přání, ano zbožné. To jediné je na tom asi pozitivní. Ani by nechtěl, aby odkryla to tajemství, které ji k ní tak váže. A nějak mu zas padá hlava, chce se mu spát. Otevře oči, a náhle procitá ze snu. Že by to byl skutečně sen? Rukou se dotkne chladné zdi a ještě jednou se zatahá za vlasy, aby se ujistil,že se mu to zdálo. Brr….to byl ale divný sen, je tu v klášteře, a stále se mu opakuje tentýž sen. Nechce, aby se mu zdálo o ženách. Když právě jednu opustil, vlezla mu do snu druhá. Je tmavá noc, a na nebi svítí hvězdy. Je tu v téhle temné cele úplně sám, sám s hvězdami a Bohem, o´jak poetické , posměšně si pomyslí. Neví proč, ale jeho tělo náhle zatouží po ženě, nesnáší se za tyhle pocity, nemá je vůbec rád, tak jako nemá nejspíš rád osud jeho. Zase upadá do sebe lítosti, ale je to tak. Je sice noc, ale do tmy září bílé květy jabloní, které jakoby šeptaly o lásce, o něčem zapovězeném. Dobře tuhle past zná, stačí jenom jedno slovo, jenom jedno kývnutí, a už je znovu v pekle, jako tenkrát na první zábavě, kdy lehce omámený pivem vyšel si s dívkou ven nadýchat se čerstvého vzduchu, i když v hloubi duše nějak tušil, že to nebude pouze o procházce. Jakoby si ona vybrala právě jeho, a jemu to bylo úplně jedno. Nekoukal na nic, a šel s ní. Vstříc novým věcem, a i nové bolesti, kterou doposud nepoznal. Ještě jí mával na rozloučenou, když odjížděl s ostatníma taxíkem. Vzbudil se brzy ráno v šest, a už nemohl usnout, stále myslel na její rty, byla to taková suchá touha, a taky měl sucho v ústech. Účinky alkoholu vymizely, ale ten polibek se otisknul jakoby do jeho zvláštní duše. Ano, byla zvláštní, to věděl už dávno, měl zvláštní dar se taky trápit a potom se málem v tom utopit. Toho taky nenapadlo, že jednou propadne i chlastu, a bude muset s ním imaginárně zápasit, dokonce více než s ženami. Dokonce více, než s vlastní matkou. Za krátko mu byla zima, otřásl se chladem a zaleznul znovu pod deku. Tak tady a teď s Boží přítomností, sám v cele a s tím věčným chladem, jen tak napospas, jen tak napospas zas. V jednu chvíli si říkal, jestli by neměl jít zase k oknu a dívat se na měsíc celou noc, protože nejspíš stejně už neusne, ale pak tu myšlenku zapudil. Už nechce bojovat, ne, už chce jen dál naslouchat tomu, co mu říkají andělé, nebo snad Bůh. Ani nevěděl, jak usnul, ale probudil se do překrásného rána, netušil vůbec snad ani co je za den, když si vzpomněl, že je nejspíš čas odchodu, čas na rozmyšlenou, vzpomněl sis na ni…co asi dělá, kdyby jen tak věděl, co prožívá, ještě to bylo špatné, ještě mu na ní záleželo. Ještě si alespoň na chvíli přál vidět její temné a svádivé, vlčí oči. Ještě chtěl poslouchat tu píseň o naději, která však už dávno nebyla pravdou. …


Sorche (ta od Jophiela)
Vzpomněla si na svoje rodiče, pro který nebyla nikdy dost dobrá, vzpomněla si na promrhaný roky, kdy místo umění, šla dělat nesmyslnou školu, jenom protože si to její rodiče přáli. S druhým otcem se matka rozvedla, nu a potom to byli zas jenom samý milenci, a že jich nebylo málo. Strašně toužila po tom poznat tátu, ale nikdy se nedozvěděla, co se vlastně s ním stalo. Nejvíc ji ale trápila její máma, Ema 48 let, šílená alkoholička, kdysi bývalá zdravotní sestra, teď už jen uklízečka, a k tomu ještě jen na částečný úvazek. Nenáviděla ty její vinné sedánky, kdy si s ženskými z práce (většinou rusky mluvící ženy) vypila nějaký ten litránek, a pak byla hrozně chytrá a nepříjemná. Někdy se ale stalo, že měla dobrou náladu, a tak ji chtěla k sobě přivinout a obejmout, jenomže Sorche věděla, že je to jen díky chlastu, že už má dost, a že kdyby tam místo ní seděl někdo jiný, třeba nějakej chlap, že by už ho dávno objímala a tiskla se k němu. Možná by k tomu přidala nějaké ty slzy, aby byla ještě více litována. To dělala celkem často. Lezla jí tím hrozně na nervy. V poslední době ale Sorche začala taky popíjet, a neměla sama z toho dobrý pocit, prostě se nějak ztrácela. Chvílemi jakoby pochybovala o své identitě, a vzpomínala na slova Frankieho, když tenkrát úctyhodně prohlásil na její adresu, „že přeci není vůbec blbá holka, a že jí to skvěle pálí, ale Ema ji táhne dolů, a vlastně dítě ponechává napospas ulici. Styděla se za svou mámu úplně hrozným způsobem, a snažila se nebýt jako ona. Když občas nebylo už co jíst, tak se vydala na nákup a uvařila, vyprala a poklidila. Začala chodit na brigády, aby byly nějaké ty peníze. Když měla hodně stres, chodila často za Flekem, co ji taky poprvé tenkrát nabídl trávu. Byla to neskutečná úleva pro její duši, na chvíli se mohla odreagovat, a zapomenout na svoji zpitou a šílenou mámu, co už nedokáže vůbec normálně fungovat bez sebevětších výpadků. Jenomže tráva ji taky zachutnala víc než bylo zdrávo, a potom už byl jenom dlouhej tunel, i jiných zakázaných látek. Neskončila úplně nejhůř, ale taky ne úplně nejlípe, a pak se stalo,co se asi muselo stát, potkala jeho – Jophiela. Věděla, že se jmenuje Radim, ale říká si Jophiel, protože byl trochu pošahanej, co se týče duchovna, a neměl to taky v hlavě moc v pořádku. Byl často na psychiatrii kvůli pití, psal poezii, a vůbec dělal různý věci, který Sorche u ostatních kluků, vůbec neznala (teda až na to pití). Hrozně ji tím štval, na začátku neměla vůbec tušení do čeho jde. Když ho potkala na smíchovským nádraží , jak tam tak seděl zlomenej a sám, hrozně opuštěnej v zajetí svého vlastního světa. Přišel jí opilý, ale nikdy by do něj neřekla, že je alkoholik stejně jako její matka. Připadal jí jak Ježíš, co ji však nemůže nijak zachránit, a možná právě z toho důvodu měla ještě větší chuť aspoň zachra ňovat trochu jeho, i když jí bylo jasné, že i ona potřebuje pomoc. Prací vystřídala víc než dost, nikde dlouho nevydržela, ale nebylo to v tom, že by nebyla snad pracovitá, ale prostě hned řekla natvrdo co si myslí, ( ale nějaké dlouhé povídání s druhým zas moc nebyla). Takže to byla ve zkratce ona. Jakmile ji vykopli z další hospody, ihned si našla jinou, Byl to útulný nonstopek s jukeboxem, až na to, že tam seděli samý staří dědci, nejspíš místní lidi ze čtvrti, a přiblble po ní pokukovali. „co na mě čumíte blbečci“, řekla si sama pro sebe v duchu, a už se hnala k baru pro objednávku. Bylo jí to úplně jedno, že je v baru jediná ženská, a že si jde s takovou vehemencí objednat pivo. Barmanka, (dá-li se tomu tak vůbec říkat v tomhle pajzlu), se na ní podívala kysele a pak se jí zeptala co si dá k pití. Byla jí nepříjemná, prsa měla jako profesionální kojná, a ještě si k tomu všemu vzala tričko s hlubokým výstřihem, mohlo jí být tak něco přes 40. V jejích očích taky zahlédla ten dobře starý známý vyčítavý pohled typu „co na mě čumíš, s tebou jsem husy nepásla, krávo jedna mladá blbá. Alkoholu v sobě měla ale málo, takže se necítila po ránu moc nejlíp, a začala zase mít ty paranoidní stavy z lidí a ze společnosti. Ale stále na tom byla lépe než tenkrát Jophiel, který byl úplně šílený, když měl absťák z pití nebo když byl zase namol opilý, a nevěděl moc co dělá, natož aby si to druhý den potom vůbec pamatoval. To první pivo, které si dala zrovna v tomhle podniku, vypila skoro ihned celé naráz, až se tomu sama docela podivila, a ihned si objednala tentokrát džus s vodkou, protože chtěla něco silnějšího. Po chvilce došla k jukeboxu a pustila si tam známou skladbu Baby do not you cry od Gunnes Roses. Tu si pouštěla často, když byla smutná z mámy, kterou někde našla v hospodě, a táhla ji domů, a byla zničená vlastně z celého světa, ze sebe, ze svého života, ze vztahů, atd. Chtělo se jí teď zrovna v této chvíli brečet, ale zjistila, že vlastně ani nemá na to sílu. „Život jeden pitomej“, i když byla už trochu opilá, stále ji bodal přímo do srdce vzpomínka na Jophiela, na jeho posvátný výraz při větách o duchovnu, na jeho ztřeštěný kousky, který prováděl ten den, když se potkali na nádraží , a pak šli se šíleně opít do jednoho nonstopu blízko smícháče. Asi si neměla vůbec s ním nic začínat, a vadilo jí hrozně že je alkoholik, a ještě má tak šílený depky, který jí občas lezly pořádně na nervy, protože jí připomínaly její vlastní mámu, která jí svým pitím zkazila úplně celý dětství. Chtěla zachránit Jophiela, ale zároveň se v ní společně s tímto pocitem mísil i obrovský vztek na něj, že ji tady takhle zanechal. Pár známých ji před ním varovalo, že je nebezpečnej a podivín, a k tomu všmu ještě miluje taky chlast (víc skoro než svůj život). Jenomže ona se kupodivu vůbec nebala, ani po tom, co tohle všechno vyslechla, protože byla vlastně taky svým způsobem šílená. Z části to bylo právě způsoben jejím životem s matkou, ale z části jakoby cítila, že to je něco uvnitř ní, co nedokázala definovat. Taky milovala cikánskou hudbu, poté, co dozněla tahle smutná melodie, dala tam hned věru bílou, a pár jejich písní, začala na ně tancovat, až všichni chlapi na chvíli ztichili a tupě jen zírali,pak se zas otočili ke svým půllitrům a nesmyslně plkali o všem možném, ale cítila jejich pohledy, i když se na ni nedívali. Znala tenhle stav, a vychutnávala si jej, bylo jí jasné, že myslí na to, jak by se asi zachovala, kdyby ji pozvali na pár panáků, a byla tak poddanější. Byl jí víc než jasný celý ten trapný scénař, tak strašně ohraný již po staletí. Ale máme přeci století plné emancipace ještě ve větším duchu než dříve, ale hovno kecy přerušil to zas jiný proud myšlenek v hlavě, jakýsi hlas, ale taky to bylo hodně způsobené pitím, tahle ta šílená směs asociací a obrazů. Jediný co snad uměla bylo malování, častokrát snila o tom, že půjde studovat zrovna tenhle obor, a někdy to probírala právě s Jophielem, ten byl tou myšlenkou přímo nadšen, a plánoval nadšeně, jak budou spolu dělat vernisáže, které budou doprovázené jeho básnickými vstupy. Jenomže to byly jenom krásné představy. V tom vztahu byla spíše tím mužským prvkem sama Sorche, což ji někdy taky dost unavovalo, ale asi se to nedalo jinak, jakoby to bylo předem už dané. Na růžích neměla ustláno, a věděla, že jophiel je pro ni hrozně nepraktický, ale na druhou stranu zbožňovala jeho úžasnou citlivost, obrazotvornost, upřímnost, a další věci. Někdy ta zženštělost nebyla na škodu, ale někdy ji taky docela dráždila až k nepříčetnosti. Přišel jí trochu rozmazlený, protože byl jedináček. Jak tak tancovala u jukeboxu jakoby zapomněla úplně na celý svět kolem sebe, blonďaté dredy poletovaly ve vzduchu, a ona se začala i usmívat. Milovala tenhle stav, něco jako kdysi na fesťáku, když tam byla poprvý, a brala to jako velkou událost, inspiraci. Zkoušela taky totiž někdy psát, ale když poznala Jophiela, a vlastně ještě trochu před tím, nabyla dojmu, že nikdy nemůže napsat tak dobré kousky, jako on, že je to zcela nemožné. On byl prostě vážně nadějný, mladý talentovaný básník, bylo v tom trochu sarkasmu, buřičství, výsměchu, krásné obrazotvornosti, sna i naděje, daleko více ale zoufalství, ale hlavně to mělo duši, a umělo to čtenáře zasáhnout. Tím si byla jista, a strašně na jednu strana mívala takový pocit nespravedlnosti celého světa vůči Jophielovi právě v tomhle směru, a přála si, aby jednou byl známý mezi literáty, a začalo se o něm psát, ikdyž věděla, že poezií se těžko asi člověk uživí. Věděla, že by bylo dobré, aby byl Jophiel co nejvíc vidět.