Kdo s koho?

Na chirurgickém oddělení naší nemocnice byl zástupcem primáře kolega, který kdykoliv se mu zamanulo, si udělal ze spolupracovníků až urážlivou legraci. Byl ale tak obezřetný, že se nikomu z takto postižených nepodařilo jeho rafinované žerty oplatit. Až si konečně vzal na mušku i nemocničního patologa. Oba byli stejně staří a ze společného studijního ročníku, ale patolog byl navíc už primářem a autorem několika vědeckých prací. Snad právě proto se měl stát jeho až dosud jedinou obětí na vrcholu společenském žebříčku?

Jednou mu byl doručen z chirurgie operační vzorek bez prvotní diagnózy, jen s poznámkou „játra“. Zároveň se požadoval urychlený mikroskopický rozbor dříve, než operace skončí. Nebylo to nic neobvyklého. Občas se přihodilo, že chirug nemohl odhadnout, o co se v chorobném orgánu přesně jedná, aby se zavčas rozhodl, jak má dále postupovat.

Patolog se tím dostal do obvyklého časového štresu, na který si ale už dávno zvykl. Proto i tentokrát si celkem klidně zasedne k mikroskopu. Vduchu si ještě promítne několik méně obvyklých jaterních nálezů, které mu v minulosti prošly před očima a s jemu vlastní zvědavostí se zahloubá do svého úkolu.

Ale už po chvilce zneklidní, protře si oči a znovu jimi spočine v zorném poli.

Marně přemýšlí, jak má správně označit buňky, které pouze zdánlivě vypadají, že by mohly být jaterní a kromě toho vůbec nejsou podezřelé na nějakou chorobu či rakovinovou metastázu. Současně si je vědom, že chirurgové spěšně očekávají jeho rozhodující posudek.

Nejprve jim vzkáže, že svůj nález nepředvídaně nemůže dnes zavčas dodat. Pak zavolá svému učiteli na lékařské fakultě: „Pane profesore, mám tu takový zapeklitý případ, se kterým si opravdu nevím rady. Potřeboval bych, kdybyste mi věnoval trochu času. Mohl bych vás ještě dnes krátce navštívit? Preparát vezmu ssebou.“ Starý pán souhlasí.

Zakrátko podsouvá profesor s neskrývanou zvědavostí do mikroskopu sklíčko s údajně jaterní tkání. Po chvíli na něho vážně pohlédne: „Tak já ti řeknu, oč se jedná. To jsou sice játra, ale ne lidská! Přivolám ještě někoho z veterinární fakulty“. V jeho trapně mlčícím žáku to začne vřít, když od zvěrolékařského odborníka uslyší: „Jsou to naprosto zdravá srnčí játra!“

Tuší odkud vítr vane..
Vždyť ten potměšilý smíšek z chirurgie je taky navíc hobby-myslivcem!

Cestou domů chladně uvažuje: Chtěl mě zřejmě zesměšnit, že nedovedu rozeznat lidská játra od zvířecích. Když si teď na něho u jeho primáře postěžuji, tak se celá událost samovolně rozvíří a lidi i mimo nemocnici mě budou považovat za nekompetentního a nevědomce. Takovou radost mu ale neudělám. Budu jeho drzý žert prostě ignorovat a basta!

Z chirurgie se nikdo ani dodatečně nezeptal na mikroskopické vyhodnocení, takže mu bylo jasné, že se jednalo o samostatnou akci žertovně úchylného kolegy. Ten se o svém nezdařeném pokusu nikomu nepochlubil a tak se oba k sobě i nadále chovali, jakoby se nic nestalo. Patolog se ale rozhodl, že mu to oplatí chirurgovi už vícekrát osvědčenou vlastní metodou. Jako vhodné datum se nabízelo blížící se výročí společné promoce.

V přechozí den mu zavolá: „Karle, víš že to zítra bude už dvacet let, co jsme společně promovali? Myslím, že by se hodilo, abychom to i spolu oslavili! Obstaral jsem už prvotřídní šampaňské. Sešli bychom se raději u mě v pracovně, je to zde klidnější. U vás je všechno nějak ve spěchu. Co tomu říkáš?“

„No, proč ne, Rudo? To by šlo i když máme plný program. Nic neslibuji, ale jak mi to bude aspoň trochu možné, tak si k tobě na skleničku zaskočím“, odpovídá nenadálým pozváním trochu udivený chirurg.

„Tak tedy domluveno a budu tě dopoledne čekat“, skončil jejich krátký, nicméně pro patologa rozhodující rozhovor.

Ráno příštího dne obstará housky, čerstvou šunku, máslo a různé sýry. Vlastnoručně připraví několik obložených chlebíčků, z nichž do dvou vetře do másla slušnou porci projímavého prášku. Všechny housky ozdobí různými drobnými praporky, ale ty preparované opatří pouze dvěma stejnými. Uloží je na talíři tak, aby jeho host byl nucen aspoň jednu z nich uchopit.

Karel skutečně přijde trochu uspěchaně kolem desáté: „Nemám bohužel moc času, ale rád si přiťuknu a něco i přikousnu, když jsi to tak hezky nachystal,Rudo. Těch dvacet let nám uběhlo jako voda, co? Tak tedy nazdraví až do příštího výročí, kdy tě pozvu zase já!“

Oba pozvednou číše šampaňského a po spolknutí prvního doušku si každý vybere jednu housku. Karel se skutečně zakousne do jedné z obou, kterými ho Ruda chtěl nenápadně nalákat.

„Škoda, že se nemůžeš zdržet déle, abychom si trochu zavzpomínali“, lituje Ruda. Vnitřně se ale raduje, že se mu všechno zdařilo, jak si přál.

„S námi chirurgy už to jinak nikdy nebude, že jsme na tom časově tak špatně. Snad si někdy jindy budeme moci spolu sednout trochu déle. Musím teď už zase jít, čeká mě ještě vyřídit něco neodkladného. A potom máme před sebou s primářem trochu větší a delší operaci. Děkuji, Rudo, že jsi mě pozval, nezlob se, ale já už opravdu...!“ dokusuje housku, spolkne poslední doušek šampaňského a jak uspěchaně přišel, tak i odchází.

Čtyři hodiny už Karel primářovi asistuje. Zatím vůbec nepocítil, že se v jeho zažívacích orgánech schyluje k bouři, načasované Rudolfem. Až teď ke konci operace mu je jaksi nevolno. Ale poněvadž je ješitný, nechce se o tom primářovi zmínit. Jeho stav se však každou minutou zhoršuje, i když jej chce násilně překonat. Žaludek má jak na vodě, hlavně se mu ale hlásí střeva. Tyto signály ho nutí, že se začíná celým tělem kroutit, až si toho i primář všimne: „Co ti je, člověče, budeš rodit nebo co?“ optá se trochu brutálně.

Než mu Karel stačí odpovědět, dochází jakoby na povel k tomu, co chtěl za každou cenu potlačit: Jeho zažívací orgány se náhle samovolně prosadí a za příslušného zvukového doprovodu se křečovitě spodem vyprazdňují!

Katastrofa! Maximálně udiven zírá primář na Karla, který zděšeně zjišťuje, že jeho operační plášť a kalhoty už nejsou bělostně čisté, nýbrž...

Ještě týž den se perzonál chirurgie chutně a se zadostiučiněním vyžívá na této story, brzy poté se tím baví i pacienti a příští den to je městským tématem.

Primář Rudolf se nikomu nepochlubil svou zdařilou pomstou, poněvadž by vyšel najevo jeho příběh s játry. Karlovi bylo pochopitelně jasné, kdo a proč asi byl iniciátorem, že jeho zažívací soustava tomuto osvědčenému způsobu podlehla.

Mlčel o tom, protože chtěl, aby se na jeho trapnou záležitost brzy zapomnělo. Nicméně zůstala na něm trvalou skvrnou, takže za několik týdnů na vlastní žádost naši nemocnici opustil.

Inu: S čím kdo zachází, tím i schází...