Citronáda

Trochu mě bolí v krku. Takhle uprostřed zimy, všude řádí chřipky (proti té jsem naštěstí očkovaná), polovina kolegů v práci je doma na neschopence, což bych dost nerada. Tak šup, pořádně se cpát vitamíny! Nakoupila jsem si zásobu citrusů.

Pomeranč jen tak, nebo přelitý domácí karamelovou zálivkou a posypaný slunečnicovými semínky. Citrony jsem si pořídila k pití. Mám z nich lepší pocit, než polykat tabletky nebo nechat rozpouštět ve sklenici vody šumáky s jejich umělou příchutí. Ačkoli to šumění mám ráda. Možná taky trochu natruc mamce, která mne, pracujíc ve farmaceutické firmě, těmi syntetickými vitamíny neustále zahrnuje.

Jdu na to hezky podle receptu od Florentýny (Kuchařka pro dceru). Cukrový rozvar, takže pak žádné křoupání po zuřivém míchání. Prostě se cukr zalije vodou a zahřívá, dokud se nerozpustí. Simple. Zjišťuju, že nemám vymačkávátko na citrony. Člověk si vždycky v nějaké domácnosti zvykne na pár fajn vymožeností, pak se přestěhuje a každou chvíli zjišťuje, kolik těch věcí, co už tak samozřejmě používal, patřilo spolubydlícím. No nic, mačkání citronu jde i bez toho.

Šťávu do skleněného džbánku, který taky není můj, ale majitelů bytu (pár kuchyňských kousků odpovídajících výroku jedné známé: „to není retro, to je originál!“), zalít vodou a dosladit cukrovou vodou. Podle receptu ještě kousky celého citronu jsou pro chuť nezbytné, prý kvůli té kůře. Ach. Podobný, jen menší džbánek jsem si někdy před půlrokem hrdě nesla na zahrádku k učení na státnice. A říkala jsem si, jak z toho džbánku citronády mám hned příjemně letní náladu, jako bych měla prázdniny, ne zkouškové. Pravda, že tehdy mi tam ještě cinkaly kostky ledu, kdežto dnes jsem si tam naopak přilila trochu horké vody, abych to do toho krku neměla studené.

A tak tu mám příjemně letní náladu, uprostřed února, a mimochodem zas s jinými studijními resty, od kterých odbíhám k všelijakému vaření. Krom citronády jsem dneska vytvořila své první koblihy, ale o tom až někdy jindy.