V cizině

Athény, Řecko.

Nenechte se zmást obrázky z katalogů cestovek. Akropole je krásná, ale ulice pod ní špinavé, s nakřivo položenými dlaždicemi, zmatenou dopravou, kterou zpestřují toulavé kočky. Chodníky tu jsou k tomu, aby bylo kde parkovat, pšstovat stromy, stavět popelnice nebo i prodávat drobné zboží.
Všude jsou nápisy v divných písmenkách. Na hlavních ulicích hlavně řecky, ale v některých vedlejších převládá místy arabština a čínština.
Kromě abeced a stavu dopravních komunikací je tu samozřejmě i jiné počasí než u nás, v létě je tu vedro i v metru, jiný systém tramvajenek, absurdní prázdninový měsíc, kdy je třičtvrtě města pryč, nikde nemají normální chleba ani polohrubou mouku, o tvarohu nemluvě (ten alespoň vyváží místní jogurt!). Jo, všechny zastvky autobusu jsou tu na znamení a obyčejná cibule je dražší než ta červená. Noční klid začíná až ve dvě ráno. Kopečky zmrzliny jsou extra velké (už si nikdy nedám dva najednou).

Člověk si zvykne. Všichni mluví divným jazykem, kterému nerozumím, ale aspoň umím pozravit a poděkovat. A to dokonce většinu času trávím ve středisku pro uprchlíky s lidmi z Blízkého východu, kde je pracovní tým složený hlavně z Američanů, a to už mi ani nepřijde nepřirozené.

Stejně jsem ale obzvlášť ráda, když si večer natočím vodu do stejné skleničky, jakou používám doma v ČR, a ráno jím ovoce s jogurtem ze své obvyklé snídaňové misky.

Thanks, IKEA.