Hudba noci - 23.část

Připadalo mi to celé tak neskutečné, jako nějaký příšerný sen. Vyběhla jsem tenkrát jako smyslů zbavená ven z jeho komnaty, pro slzy jsem téměř neviděla. Venku u prvního keře jsem se v hlubokém zoufalství zhroutila k zemi, chtělo se mi zemřít, měla jsem pocit, že můj pláč asi nikdy neskončí. A tak mne tam později našel Brian. Byla jsem mu za to vděčná, objevil se právě včas, jako by tušil, že se tady děje něco zlého. Chtěl mermomocí za ním běžet, ale uprosila jsem ho, že počkáme až do rána a pak…
Celou tu hroznou noc jsme pak probděli ve stáji. Třásla jsem se jako osika, stále jsem jako pomatená šeptala, že jsem mu ublížila, zničila jej, nebo snad zabila? Tohle ale asi nebylo to správné slovo. Každopádně jsem litovala své zbytečné cesty, Brian mne neustále uklidňoval a trpělivě otíral mou uslzenou tvář.
Ráno jsme se s obavami vydali směrem k domu. Veškeré slzy mi už téměř vyschly, zůstalo jen bezedné zoufalství a prázdnota, kráčela jsem za Brianem apaticky, jako nějaká loutka. S myšlenkou na to nejhorší jsme tiše vstoupili do jeho komnaty. V šeru jsem jen bezduše a mlhavě vnímala jeho zhroucenou postavu, ležící nehybně na zemi vedle stolu. Nohy mi zkameněly hrůzou, neměla jsem ani odvahu se k němu přiblížit.
Opřela jsem se vysíleně o zeď a zhluboka dýchala. Brian šel ke stolu a poklekl k Samuelovi.
„Jess, rychle pojď sem…tak slyšíš? Pojď blíž!“ Nemohla jsem opravdu uvěřit tomu, že se Brian usmívá! Ač mne mé tělo příliš neposlouchalo, podařilo se mi k nim nějak přiblížit. To co jsem spatřila, mi málem vyrazilo dech, sesunula jsem se na kolena a s úžasem se dívala na Samuelovu tvář…po známkách stáří nebylo ani stopy, byla stejně krásná, jako předtím, ale nějak jiná, vrátil se mu do ní život, zůstalo jen pár vrásek na čele a lehký stín pod očima.
Měl je zavřené a hruď se mu jako ve spánku mírně zvedala. To už jsem nevydržela a se slzami v očích si na něj opatrně sáhla. Ne, nebyl to sen, bylo to doopravdy. Jemně jsem jej pohladila po jeho teplé kůži a pak se rozplakala. Brian mi tiše řekl.
„No tak, Jess, nech už toho smutku a raději mi pomoz, položíme ho na postel. Uvidíš, že se z toho všeho dostane. Je to opravdu fantastické, neuvěřitelné, skoro jako zázrak, ani by mne nenapadlo, že zrovna já tohle slovo vyslovím, kdyby mi to někdo vyprávěl, poslal bych ho asi k šípku...máš můj hluboký obdiv“ mrknul na mně. Radostně jsem jej políbila na tvář a poděkovala za to, že v těch beznadějných chvílích byl se mnou. Usmál se a prohodil něco o tom, že krev není přece voda…
Pak odjel, aby sem pro nás přivezl nějaké zásoby.

Po celé tři dny jsem se od Sama nehnula, bylo to zvláštní, ale jeho tělo se chovalo, jako při těžké nemoci, zmítal se v horečkách, vzápětí se zase chvěl zimnicí, každý den o půlnoci se jej zase zmocnily podivné křeče, trnula jsem vždy hrůzou, ale kupodivu se nic nestalo. Trpělivě jsem mu otírala čelo a svlažovala vyprahlé rty. Teprve třetí den se zdálo, že to vše konečně ustupuje.
Když čtvrtý den ráno slabě pohnul víčky, zajásala jsem.
…„Briane, podívej, už se probouzí…“ zašeptala jsem radostně. Únavou se mi klížily oči, poslední dny a noci pro mne byly ubíjející, tělo jsem měla celé zdřevěnělé. Tahle nezapomenutelná chvíle mne ale probrala. Slabě se pohnul, z úst mu unikl tichý vzdech, pak se mu jeho tmavé dlouhé řasy zachvěly a otevřel pomalu oči. Nevěřícně se podíval na mne, pak na Briana, natáhl ruce a překvapeně si je prohlížel, pak se opatrně dotkl své tváře a ztěžka polknul.
„Vítejte zpátky mezi živými, nahnal jste nám spoustu strachu…jak se cítíte?“ řekla jsem a něžně jej políbila na čelo. Nedokážu popsat ten úžasný pocit, který se rozléval mým nitrem. Pokusil se o úsměv a zašeptal ochraptělým hlasem.
„Asi tak, jako by mne pošlapalo stádo koní…mám hroznou žízeň a dal bych si něco k jídlu…“ Nevěřila jsem svým uším a podívala se zmateně na Briana. Usmál se na mne a odběhl do kuchyně.

Zvedla jsem se, přistoupila k oknu a otevřela jej, dovnitř vnikl svěží ranní vzduch a hřejivé teplo slunečních paprsků, provázejících letošní příjemné říjnové dny. Vrátila jsem se k Samuelovi a usedla na postel, pak jej láskyplně pohladila po tváři. Vzal mé dlaně do svých, pevně je sevřel a pak přitiskl ke svým rtům, jako by nemohl uvěřit tomu, že je to skutečnost a že opravdu nesní.
„Vidíte, a to jste mne od sebe odháněl, kdepak, mne se jen tak nezbavíte...“ řekla jsem žertem.
„Doufám, že mi mé chování odpustíte. Mrzí mne, že jsem Vás tolik vyděsil, ale zřejmě nám unikl pravý smysl slov, psaných ve svitku, to, co jsem musel podstoupit a vytrpět, bylo zřejmě nevyhnutelné…“ zašeptal a pokusil se posadit, ale byl příliš slabý. Pak si mne přitáhl k sobě a jeho rty se něžně a opatrně dotkly mých, položila jsem si hlavu na jeho hruď a radostně vnímala ten odvěký rytmus, jako by se ve věži probudil zvon, který začal bít jen pro mne a zpívat tu píseň všech písní, provázející nás celý život. Nikdy by mne nenapadlo, že ji někdy budu poslouchat s takovým nadšením…Za pár okamžiků přišel Brian s velkým tácem, plným pokrmů a pití.
„Tak přeji dobrou chuť...dědo…“ řekl vesele. Zlostně jsem jej okřikla, ale Samuel mne s úsměvem zadržel.
„Jen ho nechte, vždyť svým způsobem má vlastně pravdu, i když tak rozhodně nevypadám…“ a naoko se na Briana zamračil“. Pak jsme se tomu všichni pobaveně zasmáli. Pozorovala jsem s obavami, jak se Sam hladově pustil do jídla, ale vypadal spokojeně, jeho tělo přijalo potravu bez potíží. Později jsem si všimla, že na jeho tváři jsou opět patrné stopy po silném vyčerpání, ulehl znovu na polštář, zadíval se na nás a pak tiše řekl.
„Jsem vděčný osudu, že mi vás poslal, popravdě jsem nikdy nevěřil tomu, že to, co mi kdysi Andrew vyprávěl, by se někdy mohlo stát skutečností, moc vám děkuji…jsem vaším dlužníkem, v příštích dnech ale spolu musíme probrat spoustu důležitých věcí...“
Pak se obrátil ke mně a než jej přemohl spánek, o něco mne požádal.
„Pomůžete mi zítra k ránu na zahradu? Moc toužím jej znovu spatřit…“
Přikývla jsem, nebylo třeba žádných slov ani vysvětlování, poznala jsem, že chce vidět to, co nám lidem doposud připadalo tolik samozřejmé a obyčejné...
Východ slunce…