Hudba noci - 24.část

Druhý den k ránu jsem pomohla Samuelovi dojít až na okraj zahrady, kde už nerostly žádné stromy, jen vysoká tráva. Nacházel se tam mírný svah, z něhož se nám naskytl úžasný pohled na malebné okolí.
Na obzoru se již objevila zlatě růžová zář, Sam stál nehnutě, už jsem jej nemusela podpírat, jakoby zázračně znovu nabýval sílu, a zamyšleně se díval do dálky.
Když krajinu zalily první sluneční paprsky, maličko přivřel oči, zhluboka se nadechl a jeho tvář vzápětí zazářila šťastným úsměvem. Připadal mi jako bezstarostný malý chlapec, jemuž se konečně splnil jeho dávný sen.
Chvíli jsem jej užasle pozorovala a objevila jsem další neklamný důkaz toho, že je opět lidskou bytostí, na tváři byl mírně zarostlý, přes noc mu začaly rašit vousy. Ranní vánek lehce čepýřil jeho dlouhé tmavé vlasy, téměř bez dechu jsem sledovala jeho siluetu, ve sluneční záři vypadal naprosto úžasně.
Pak se na mne obrátil a natáhl ke mně ruku, vypadal sice šťastně, ale v jeho tváři byla stále patrná tíha minulosti.
„Je to nádhera, už jsem málem přestal doufat, jste jako kouzelná víla, která mávnutím proutku náhle změnila můj beznadějný osud…“
Přistoupila jsem k němu a nechala se pevně obejmout, nyní již beze strachu o svůj život. Jako omámená jsem pak vnímala jeho nyní trošku pichlavé polibky, kterými mne již bez zábran zasypával, doslova jsme se navzájem do sebe vpíjeli, nemohli se nabažit toho nádherného pocitu. Byli jsme tak zaujati jeden druhým, ani jsme nepostřehli, že máme společnost.
„Ehm… nerad vás ruším, vy dvě hrdličky, ale musím. Přivedl jsem Vám, Samueli, někoho, kdo by si Vás moc přál poznat.“
Trochu jsem se zarazila, ach ten Brian, slíbil mi, že bude mlčet! Na další myšlenky již ale nebyl čas. Všimla jsem si, že k nám pomalu přichází starý muž o holi, byl to sir Charles Hamington. Samuel ustrnul, ale já jej povzbudivě vzala za ruku, Brian se na nás zazubil a řekl.
„Strýčku, představuji vám muže, o jehož tajemném osudu jsem vám včera večer vyprávěl.
To je on…Samuel Hamington…“

Lord Charles se zastavil a mírně zavrávoral, Brian k němu ihned přiskočil, aby jej podepřel. Po chvilce ale přistoupil až k Samuelovi, chvíli stáli naproti sobě a navzájem se pozorovali, pak rozpřáhl svou náruč a řekl roztřeseným hlasem.
„Pojď ke mně chlapče, nemohu tomu všemu vůbec uvěřit, ale jak vidím, zřejmě budu muset, celou noc jsem nezahmouřil oči, vyprávěl mi o tobě kdysi dávno můj dědeček, který se velmi dobře znal s tvou chůvou, Mary Doneganovou, a pak jsem mezi starými dokumenty našel doklad o tvém narození a… smrti, a také tvůj portrét, tvé matky a Johna…“ Pak jej objal. To podivné setkání generací, byť v opačném sledu, mne dojalo a nahnalo do očí slzy, bohužel zde neexistovalo žádné pokrevní pouto, ale to byl jen pouhý detail, Samuel nesl jméno Charlesova váženého rodu a to mu dávalo veškeré právo na jeho dědictví i šlechtický titul. Ještě téhož dne lord povolal notáře a pozměnil svou závěť, u Samuelova jména však záměrně nebyl uveden letopočet jeho narození…

O dva týdny později, když se Sam trochu více zotavil, zavedl mne s Brianem do podzemí sídla, kde se v kryptě, zdobené tajemnými znaky, ukrývalo vše, co mělo něco společného s jeho původem a hrozným osudem. Když se otevřely dveře a místnost zalilo světlo lampy, polekaně jsem ucouvla. Spatřila jsem bohatě zdobený sarkofág, při pohledu na zlatou posmrtnou masku faraona, který v něm odpočíval, jsem užasla, jako bych se dívala do tváře Samuelova dvojníka. Pohlédla jsem na něj a všimla si, že se s dojetím a slzou v oku zahleděl někam do rohu, došlo mi, že ve výklenku pod tou zaprášenou zlatem zdobenou látkou je ukryto něco, co kdysi bývalo jeho otcem... Skříňku se zbylou esencí, dýkou a prstenem jsme pak uložili do truhlice. Snad se nám v budoucnu podaří vše dostat na místo, kde skutečně patří, do Egypta.
Živě jsem si dovedla představit, jak budou Omar a pan Bradley mile překvapeni.
Druhého dne jsme to tajemné sídlo konečně opustili, nikdy nezapomenu na Samuelovo dojetí, když po více jak sto letech překročil práh domu, v němž se za podivných okolností narodil. Lord Charles byl štěstím bez sebe, Samuel nyní na nějakou dobu zaplní samotu jeho stáří, a bude mít dostatek času sžít se s novým prostředím a dobou, zejména pod dohledem Jonathana, který jím byl úplně nadšený. Přemýšlela jsem o tom, že budu muset také od základů zcela změnit Samův dnes již nemoderní šatník…
Za dva dny jsme ale měli s Brianem odjet, protože nám v Londýně začínalo studium. Čekalo mne se Samuelem loučení, které jsme ještě téže noci hodlali završit tím, po čem jsme oba již tak dlouho toužili. Když jsem vstoupila do jeho pokoje, celá jsem se chvěla, poznal to a snažil se mne uklidnit.
„Do ničeho Vás nenutím, miluji Vás a mohu počkat, až přijde ten pravý čas..." Zavrtěla jsem hlavou.
"Ne, nebudeme na nic čekat, myslím, že už nastal..."
"Opravdu to sama chcete?“ Zavřela jsem oči a vzrušeně přikývla, najednou jsem měla pocit, že celá hořím. Vzal mne jemně za bradu a políbil, podívala jsem se mu s obavami do jeho zeleně se třpytících očí.
„Nemusíte se mne bát, neublížím Vám…teď už ne…“ zašeptal. Pak mne lehce zvedl do náruče, jako panenku, a položil do damaškových peřin.
Po kratičkém okamžiku bolesti a chvilce úžasu naše těla v nádherném souznění konečně splynula v jedno, byli jsme okouzleni krásou toho, co jsme právě prožili, pro mne to bylo poprvé a pro něj svým způsobem také. I když jeho touha po mně byla silná, přesto byl velmi ohleduplný a něžný. Nemusel se již bát o mé bezpečí, i pohled na mou pulsující tepnu na šíji ho již zanechával zcela klidným. K ránu jsem se šťastně choulila v jeho pevném a nyní již hřejivém objetí a slíbila mu, že se sem pro něj brzy vrátím…