Hudba noci - 22.část

Po měsíci jsem konečně překročila práh našeho domu...
I když jsem se doslova nemohla nabažit náhlých výhod lidské civilizace, přesto jsem na pobyt v horké Egyptské poušti ráda vzpomínala. Postavila jsem na svůj stůl sošku kočky, pan Bradley mi dovolil odvézt si ji s sebou do Irska, jako památku na tu šťastnou událost, mé nadšení tehdy nebralo konce.
Po chvíli se ozvalo nedočkavé zaklepání na dveře, usoudila jsem, že to bude určitě Brian a nemýlila jsem se.
„Jessico, jsem rád, že tě konečně vidím, moc jsi mi chyběla!“ vykřikl radostně a objal mne.
„Tak co, povídej, našla jsi to?“ vyptával se a pak vzal s úžasem v očích do rukou sošku kočky. Šťastně jsem se usmála a horlivě přikývla.
„To je skvělé, nemohu tomu uvěřit, rychle mi to ukaž, umírám zvědavostí!“
Udivilo mne jeho náhlé nadšení, pro jistotu jsem zamkla dveře a z nitra sošky vytáhla svůj velkými strastmi vykoupený poklad. Rozložili jsme jej na stole, láskyplně jsem jej pohladila, nevnímajíc rozpačitý Brianův úsměv. Začetli jsme se spolu do hieroglyfickým písmem psaného obsahu svitku, popisujícího dávnou Anubisovu kletbu, provázející zřejmě osud Ahmose, Andrewa a také Samuela, a v závěru nabízející možnost, jak jí uniknout…připadalo nám, jako bychom četli ve staroegyptské Knize mrtvých, úzkostlivě jsme dbali na to, aby zejména při posledních větách z našich úst neuniklo jediné hlasité slovo, jeho moc a síla v nás vzbuzovala navzdory pochybám určitý respekt…

…patříš-li k zasvěceným, prošel jsi branou smrti a bylo dokončeno velké dílo, spoj své nitro s jeho silou, navzdory bolesti a utrpení překonej propast věků a najdi hlubinný proud, jež kletbu zlomí a znovu k životu tě navrátí…smrt je začátek…

Nemohli jsme se úžasem ani nadechnout, podívali jsme se na sebe, Brian zvážněl a já se opět rozplakala, v poslední době to bylo snad až příliš často, asi to bylo tím hlubokým citem, který se ve mně zrodil. Brian mne objal, ve snaze mne uklidnit, a řekl tiše.
„Vypadá to, že jsi měla zřejmě při nálezu štěstí. Kdy tam chceš jet? Nemáš strach?“
„Nemám, Briane, pojedu už zítra, ale otci nesmíš prozradit ani slůvko, stejně by tomu vůbec nevěřil a ještě by mne třeba ani nepustil.“
Pak jsem se mu ale svěřila s tím, co mi tehdy večer v Memphis řekl Omar.
„Jess, bojím se o tebe, co říkáš, pojedeme raději spolu, sama jsi mi připomínala, že by mi na tom mělo také záležet, v mém těle přece koluje část jeho královské krve…“
Chvíli jsem se zamyslela, přece jen, bude to pro mne vysilující, ocenila bych něčí podporu.
„Dobře, ale zůstaneš u lorda Charlese, a tam pojedu sama, budu trochu klidnější, když tě budu mít aspoň takhle nablízku.“
Vše bylo domluveno, Brian odešel chystat se na cestu a já ulehla do postele, snažila jsem se v hlavě srovnat zdivočelý roj myšlenek, který se neustále křížil s mou fantazií, stejně jako touha po Samuelově vysvobození se strachem, že možná sním zbytečně…

Dva měsíce…i vzhledem k dlouhé době, kterou já Samuel Hamington již pobývám na tomto světě, připadaly mi jako nekonečných tisíc let. Její slova, když ode mne odcházela, probudila v mé mysli opět novou naději. Přesto jsem měl obavy, že se nakonec nevrátí a všechno bude už navěky ztraceno. Když jsem náhle uslyšel na nádvoří zaržání koně, nemohl jsem tomu uvěřit, rozrušeně jsem přistoupil k oknu. Jessica! Lehce seskočila na zem a zadívala se nahoru.
Byl sem šťastný, ale zároveň se mne zmocnily obavy z toho, že možná při hledání neuspěla. Sestoupil jsem ze schodů, po chvíli se pomalu otevřely dveře, a když mne spatřila, její tvář se rozzářila tím jejím okouzlujícím malinovým úsměvem. Nedokázal jsem zabránit tomu, aby se ke mně rozběhla a padla mi do náruče. Chtěl jsem využít ten krátký okamžik její blízkosti, než mé prokletí začne reagovat na její lidskou přítomnost. Rozechvěle jsem ji k sobě přivinul a hladově ochutnal sladké teplo jejích rtů. To, po čem jsem dnem i nocí toužil, stalo se na chvíli skutečností. Jen velmi nerad jsem se od ní musel odtrhnout a poodstoupit. Smířeně se usmála a řekla tiše.
„Tak vidíte, vrátila jsem se, a něco pro vás mám…říkala jsem, že to dokážu. Pojďte nahoru, jsem nedočkavostí celá bez sebe.“
Kráčel jsem za ní váhavým krokem, měl bych nyní pociťovat radost, štěstí, místo toho se mne zmocnila nejistota. Když jsme došli do mé komnaty, otočila se ke mně, byla zklamaná, jakmile zahlédla v mých očích stín pochybnosti...Pak vytáhla na můj stůl to, po čem prahnul Andrew celá staletí, a já měl to štěstí, že jsem nemusel díky ní čekat tak dlouho. Chtěla svitek s pergamenem ihned otevřít, ale zadržel jsem ji.
„Počkejte chvíli, jste si opravdu jistá tím, že to chcete udělat? Počítáte také s tím, že to třeba nemusí vyjít? Může se to stát, za celá staletí to ještě nikdo nezkusil, nikde jsem o tom nenašel ani sebemenší zmínku, pak budete muset mít také dostatek síly k tomu, abyste mi pomohla i jiným způsobem, jakým, to jistě tušíte…“ řekl jsem zastřeným hlasem, vytáhl z truhlice skříňku a vzal do rukou stříbrnou tepanou dýku. Když ji spatřila, vyděšeně o krok odstoupila a najednou zbledla. Věděl jsem to, nedokáže to…pak se ale zhluboka nadechla a odpověděla.
„Na to zatím nemyslete, věřím tomu, že to nebude vůbec třeba.“
Pokrčil jsem nedůvěřivě rameny, položil dýku na stůl a chvějící se rukou jí podal svitek. Pak jsem vytáhl ze skříňky esenci. S úžasem pozorovala ten modravý obláček, který z ní náhle vystoupil, když jsem vyndal zátku. Potom začala třesoucím se hlasem předčítat ta osudná slova. Když vyřkla poslední tři, zhluboka jsem se napil modravé tekutiny. Zprvu se nic nedělo, jen plamen svíčky se mírně zachvěl a zaprskal. Stáli jsme naproti sobě a dívali se navzájem do očí, v tom tichu byl slyšet jen náš úzkostí a očekáváním zrychlený dech. Pak to ale náhle začalo. Zkroutil jsem se ukrutnou bolestí, jako by mne něco uvnitř trhalo na tisíc kousků, v uších mi sílil obrovský hukot a šum, připomínající rozbouřené vlny oceánu. Ve své hlavě jsem slyšel stovky žalostných hlasů, volajících o pomoc, před očima se mi míhaly červené a modravé skvrny, jako by mne nějaký obrovský vír stahoval do bezedných mořských hlubin. Náhle jsem se ve vysilující křeči zhroutil k zemi a lahvička se roztříštila o dlažbu. Jessica mne celou dobu ustrašeně pozorovala, v místnosti byl najednou mrazivý chlad, její dech se v něm srážel v páru.
Pak jsem s hrůzou pozoroval své ruce, kolem nich i mého těla se vytvořilo slabé stříbřité světlo, po chvíli se mé paže jen na okamžik pokryly černou kočičí srstí a pak začaly stárnout, tušil jsem, že totéž se děje s mou tváří a celým mým tělem, podle trnutí v horní čelisti jsem poznal, že i mé špičáky se prodloužily a získaly svou obvyklou ostrost, musel jsem vypadat příšerně. Zmocnilo se mne hluboké zoufalství a pohlédl jsem na ni. Vyděšeně vykřikla, když před sebou spatřila tvář starého muže. Pak ale se slzami v očích poklekla k mému svíjejícímu se tělu a zašeptala.
„Je mi to moc líto, odpusťte, vůbec jsem něco takového netušila!“ Chtěla mne pohladit po tváři, ale odtáhl jsem se.
„Jak vám mohu pomoci, udělám cokoliv, nemohu vidět, jak trpíte!“
„Tak vezměte dýku a namočte ji do druhé esence…“ zasípal jsem bolestně.
„Ne…to ne! To nemůžu, tohle po mně přece nemůžete chtít! Prosím, nenuťte mně k tomu!“
„Slíbila jste mi pomoc, tak proč to nechcete udělat?“
„Protože Vás miluji…do konce svého života bych si to neodpustila…“ zavzlykala.
„Pak raději odejděte, co nejdále odtud...bude to možná ještě horší, nechci, abyste mne takhle viděla…netuším, co všechno ještě přijde...“
„Neopustím vás, prosím, neodhánějte mne od sebe!“
Sebral jsem všechny své zbývající síly a zakřičel na ni, cítil jsem, jak mi po tvářích stékají slzy.
„Nerozuměla jste? Je-li Vám život milý, běžte odtud pryč!!!“ Nevěřícně se na mne podívala a pak s pláčem utekla.

Už podruhé jsem ji od sebe odehnal, ale nebyla jiná možnost. Přitiskl jsem si na hruď své svraštělé ruce stoletého starce a zavřel vysílením oči. Po chvíli se mi zdálo, že bolest mírně polevuje. Pokud je tohle smrt, pak ji přijmu s hrdostí, že mi konečně bylo dopřáno aspoň něco lidského, přesto jsem ale byl vděčný, když mne za okamžik opustilo vědomí…