Hudba noci - 21.část

...Po třech hodinách trmácivé jízdy pískem a horkem jsme dorazili k pohřebišti, nacházejícímu se asi půl míle od města Memphis. S vypětím sil jsem se sesunula z velbloudího hřbetu, byla jsem k smrti vyčerpaná, při životě mne držela jen myšlenka na Samuela, že jsem zde hlavně kvůli němu, abych mu pomohla, protože už jsem si byla zcela jistá tím, že jej navzdory tomu, čím je, miluji…
Vládl zde již čilý pracovní ruch, muži v legračních bílých hábitech pobíhali sem a tam a neustále po sobě hlasitě pokřikovali, což bylo pro zdejší obyvatele typické. Několik z nich nám pomohlo postavit plátěné stany a po hodině jsem si konečně mohla vybalit své věci, mezitím jsem stačila vypít snad dva litry vody, slunce nelítostně žhnulo, byla jsem úplně dehydrovaná. Před sebou jsem měla tři týdny hrozného strádání uprostřed pouště, ale byla jsem odhodlána to všechno vydržet, vlastně mi už nyní ani nic jiného nezbývalo. Vyčesala jsem si z vlasů všudypřítomný písek, za chvíli ke mně do stanu přišel otec.
„Klidně si odpočiň, Jess, zatím tě nebudu potřebovat, trochu se tady jen porozhlédnu.“
„Ne, tati, děkuji, to je v pořádku, půjdu s tebou, moc mne to tady vše zajímá, přece jsem zde nepřijela proto, abych se schovávala ve stanu,odpočinu si až večer.“ Odpověděla jsem s unaveným úsměvem. Za chvíli jsme již spolu kráčeli k místu vykopávek.
Všichni zde byli zabráni do práce a zdálky jsem viděla, jak nám naproti přichází Omar Shabba, se svým bělostným úsměvem v umouněné olivově snědé tváři.

„Salam aleikom, pane profesore, kde se tady berete? A se slečnou! Vítám vás! Mám pro Vás spoustu krásy, pojďte se podívat, narazili jsme na to úplnou náhodou...“
Zamyšleně jsem kráčela za nimi, Samuelovy poznámky docela přesně popisovaly tohle místo. Nebylo to zvláštní? Tisíce let se tyto poklady ukrývaly před lidskými zraky, a jako by čekaly na můj příjezd. Nezaslechla jsem však ani nejmenší zmínku o hledané hrobce, musím doufat, že ještě není vše ztraceno.

Uplynul nekonečný týden a mne se pomalu začala zmocňovat beznaděj. Pátrala jsem i na vlastní pěst, ale zatím bezúspěšně. To mi vhánělo slzy do očí, byla jsem bezmocná. Ač se zprvu zdálo, že je mi osud příznivě nakloněn, nyní se mi bezohledně vysmíval do očí.
Zklamaně jsem kráčela k našemu stanu za otcem, když tu se náhle nedaleko ozval nezvyklý ruch a hlasitý křik.
Zahlédla jsem Omara, jak běží k nějaké téměř rozpadlé zdi, od níž se zvedalo husté mračno prachu, pak na nás rozrušeně zavolal.
„Pane, pane, pojďte se rychle na něco podívat, Kasim se propadl do nějakého velkého otvoru, vypadá to na hrobku, kterou už tak dlouho hledáme! Hamdui allah! Váš příjezd nám přinesl štěstí, slečno…“ Srdce mi začalo bušit jako splašené. Nehledíc na káravý pohled svého otce, rozběhla jsem se tam, počkala až Kasim vyleze nahoru a po laně se opatrně spustila dovnitř. Rozkašlala jsem se, všude kolem vířil písek a prach, ale po chvíli jsem podle všeho, co se zde nacházelo, poznala, že je to opravdu ona, Ahmosova hrobka…Zachvěla jsem se rozrušením z tohoto místa, protože jsem si okamžitě vybavila Andrewův osud, který kdysi dávno tak hrozivě změnil právě tento muž. Poklekla jsem a rozhlížela se kolem sebe, pomalu si mé oči přivykaly šeru.
Opodál z písku vyčnívalo kus nějakého zašlého bronzového předmětu, opatrně jsem jej štětečkem očistila a užasle jej vzala do svých rukou. Byla to bronzová soška kočky se smaragdovýma očima.
Ihned jsem si všimla podoby s hlavičkou, kterou nosil Brian na krku. Nyní jsem už věděla, co jsem našla, byla to určitě soška strážce! Tohle viděl kdysi dávno Samuel ve svých snech... Rozhlížela jsem se kolem a pak jsem zklamaně povzdechla, kromě sošky, polorozpadlého sarkofágu, spousty zlatých nádobek, mincí a kanop zde nebylo nic, co by připomínalo to, co jsem tak zoufale hledala, a nejen já…
Tu jsem si všimla, že obojek kočky je popsaný drobnými hieroglyfy, přečetla jsem je…smrt je začátek… trochu mne zamrazilo, zhluboka jsem se nadechla a pak na straně objevila nějaký lesklý kámen, když jsem jej zmáčkla, hlava se odklopila a já málem vykřikla překvapením. Vlasy se mi zavlnily chladným závanem vzduchu a písek u mých nohou lehce zavířil, zdálo se mi, jako bych uslyšela něčí tichý vzdech.
Uvnitř se skrýval nějaký starý svitek. Chvějící se rukou jsem jej opatrně vytáhla, kupodivu se mi v rukou nerozpadl, byl velmi zachovalý.
Když jsem svitek rozevřela, vytryskly mi z očí slzy, protože jsem ihned po přečtení prvních slov bezpečně poznala, co držím ve svých rukou…dala jsem konečně průchod svým potlačovaným citům a rozplakala se štěstím.
„Slečno, copak se vám stalo? Proč tolik pláčete?“
Byl to Omar, slezl ke mně dolů, když jsem se tak dlouho neobjevila. Rychle jsem svitek ukryla v malé brašně, kterou jsem měla s sebou. Když si Omar všiml kočky, mírně se zarazil.
„To je v pořádku, asi mne dojal ten neuvěřitelný nález, a že zrovna já mohu být u toho.“
Zalhala jsem a snažila se špinavýma rukama otřít tvář od slz. Tu se Omar nahlas rozesmál.
„Odpusťte, slečno, ale vypadáte jako kominík, měla byste se vidět!“ Rozesmála jsem se také,ale více méně radostí ze svého tajného nálezu.
„Pojďte, pomůžu vám nahoru, pan profesor se o Vás moc bál, kde jste tak dlouho. Ale je to tady krása, viďte? Takové poklady!“ Souhlasně jsem přikývla, pohladila sošku kočky, vzala ji do náruče a za chvíli jsem stála před otcem, umouněná, rozcuchaná, ale šťastná.
Neptal se na nic, stačil mu můj úsměv a poznal, že jsem zřejmě našla, co hledám.
O pergamenu ale neměl ani tušení. Jeho tajemství mi ale stejně stále připadalo jako pohádka, nedovedla jsem si zatím vůbec představit, jak jej správně použít a co se pak vlastně stane.

Večer jsem zasněně usedla před svým stanem a naslouchala ohlušujícímu cvrkotu nočního hmyzu, ukrývajícího se v každém z několika trsů trávy, kterým se podařilo uchytit na tomto vyprahlém místě. Překvapeně jsem se otočila, když jsem zaslechla tiché kroky, byl to Omar. Přisedl si ke mně a mlčky se na mne zadíval. Až nyní jsem si všimla, že se mu na krku třpytí řetízek, na němž visel ankh, symbol života. Po chvíli promluvil.
„Vy zde nejste jen tak náhodou, viďte slečno? Poznal jsem to na Vašich očích, jsou zadumané, smutné a skrývají temné tajemství, jako oči sfingy. Pan Bradley mi již něco naznačil, náš zájem je stejný, je mou povinností varovat vás. Síla magie je nevyzpytatelná, příliš riskujete, svěříte se mi?“ Zmateně jsem zavrtěla hlavou.
„Odpusťte, ale nemohu, je to velmi osobní, ten, kvůli němuž to vše dělám, je mi příliš drahý, miluji ho a půjdu za svým cílem, i kdyby mne to mělo stát život..“ řekla jsem tiše.
„Věděl jsem to, i staré egyptské přísloví říká…žena jest hluboká řeka, jejíchž vírů nikdo nezná…jak myslíte, bohužel jsem si všiml, co jste si ukryla tam dole v té hrobce, ale vidím, že vaše odhodlání ani orkán neporazí. Mám Vás moc rád, buďte opatrná, a nebojte se, nic neprozradím.“
S vděkem jsem se na něj usmála, vztáhl ke mně ruku a setřel z mých řas slzy, které se tam náhle objevily, pak se rozloučil a odešel. Té noci jsem usínala nesmírně spokojená, i když mne dosti znepokojilo Omarovo varování, vše ale zaplašila představa Samuelovy mramorově bledé, ale krásné tváře a výrazu, který bude mít, když se dozví, že jsem jej nezklamala a dodržela svůj slib…nyní mi zbývalo vydržet v těchto hrozných podmínkách, plných horka, dusivého prachu, písku a obtížného hmyzu, ještě dva týdny, ale při pomyšlení na můj návrat mi najednou všechny útrapy připadaly úplně nicotné…