Překroč svůj stín - 44.část

O hodinu později již Avi s Vikim dorazili na smluvené místo, pro jistotu ale zastavili asi padesát metrů od budovy, kde byla přístupová cesta z půlky ukrytá v hustém porostu stromů. Vikram vypnul motor, krátce si prohlédl to odlehlé ponuré místo a s obavami se obrátil na Aviho.
„Musíš být opatrný, víš moc dobře, co je ten bídák zač…“
Avi se na něj pozvolna obrátil a odpověděl.
„Právě proto, že to vím, jsem připravený mu čelit, ať mne to stojí cokoliv! Už kdysi dávno jsem si něco přečetl a nebojím se ho. Ty ale zůstaň tady ve voze, musí si myslet, že jsem přijel sám. Pokud se ale do dvaceti minut nevrátím zpátky i s mojí dcerou…“
Dál už nebylo třeba žádných slov. Avi vystoupil a pomalým krokem došel až k polorozpadlé budově. Opatrně otevřel oprýskané dveře a vešel do zšeřelé haly školy. Všiml si, že od protější zdi se pomalu odlepil tmavý stín. Zpozorněl tedy a zůstal raději stát na místě. V tom už se k němu Josh Wadhwan přiblížil.
„Kde je Annu?“ vyhrkl zlostně Avi. Josh se pohrdavě usmál a odvětil.
„Nač ten spěch, mladíku? Nejdříve si musíme promluvit…“
„Nemám o čem, a vy to moc dobře víte! Okamžitě ji přiveďte, nebo…“
„Nebo co? Chceš mi snad vyhrožovat? Máš tu odvahu?“ zasmál se skřípavě Josh. Avi se rozlítil, prudce k němu přiskočil a chytil za klopy saka, což Josh nečekal a zavrávoral. Vzápětí ale Avimu stiskl hrdlo, mírně jej nadzvedl a odhodil od sebe takovou silou, která neměla s lidskou vůbec nic společného. Ten dopadl na zem a bolestivě se udeřil do hlavy. Než se stačil trochu vzpamatovat, Josh řekl mrazivě.
„Nechtěj po mně, abych začal litovat, že jsem ti tenkrát v Mysore nezlámal vaz! Mohu také odložit svoji velkorysou shovívavost a dokončit to nyní, nic mi pak už nebude stát v cestě! Na tom dítěti mi velmi záleží, znamená pro mne víc, než si svým lidským rozumem vůbec dokážeš představit!…“ A pomaličku se k němu začal hrozivě přibližovat, probodávajíc ho svým ledovým pohledem, díky němuž Avi s hrůzou zjistil, že leží na zemi jako přikovaný a nemůže se pohnout.
Najednou si všiml Vikrama, který se k nim zezadu tiše plížil, nedbajíc jeho předešlého varování. Josh se na něj navzdory tomu, kým byl, neopatrně ohlédl a toho právě Avinash využil. Popadl vedle sebe ležící zrezivělou část nějaké kovové mříže a pak se to stalo. Ani nevěděl, jak to dokázal, ale podařilo se mu rychle zvednout, přiskočil k Joshovi a prudce mu tyč vrazil do hrudi v místě, kde tušil jeho srdce, pokud ovšem nějaké měl. Další události se už odehrávaly, jako v nějakém zlém snu.
Josh Wadhwan upadl na zem a zasípal.
„Předčil jsi mé očekávání, mohl jsem to tušit, že utkat se s tebou nebude snadné…“
„Kde je Annu? Mluv, ty bastarde!“ zakřičel na něj Avi, nepouštěje tyč z rukou. Josh ještě našel sílu se mírně na okamžik usmát a pak odvětil s bolestným úšklebkem.
„Myslel jsem, že se zeptáš na něco úplně jiného…“
„To je mi jedno! I kdyby byla to, co tvrdíte, pravda, budu ji milovat jako vlastní, tak jako jsem miloval Shanti, kterou jste zničil, stejně jako všechny ostatní před ní! Vůbec mi nepřipadá, že by se vás její smrt jakkoliv dotkla!“
Josh se s obtížemi snažil nadechnout a jako by se mu s ubývajícími silami vrátil aspoň záblesk svědomí, které už velmi dávno ztratil. Z posledních sil přerývaně zašeptal.
„V tom s mýlíš, cítím veliký žal, tak jako ty. Navzdory všemu obdivuji tvou odvahu se mi postavit, zasloužíš si, abych ti řekl pravdu…Chtěl jsem Shanti jen pro sebe, spojit její sílu se svou. Ona však neustále houževnatě odolávala mému vyhrožování a proto jsem si vymyslel malou lest, díky níž jsem ji chtěl získat. Ale ona nakonec ztratila sílu a odvahu, přemohla ji bohužel i tíha jejího tajemného původu, jako její matku Glorii. Tenkrát v lesíku se nic nestalo, nemohl jsem to udělat… protože jsem Shanti miloval láskou, která se liší od té vaší lidské, ale bylo to tak. Nechtěl jsem si vzít něco, co by mi sama bez své vůle nedala…malá Annu…je tvé dítě…a nikdy tomu nebylo jinak…je zavřená v kabinetě…v prvním patře…a spí…“
Avimu se roztančily mžitky před očima, nicméně zarazil tyč ještě hlouběji, až zaskřípala o dlažbu pod nimi. Josh ještě naposledy zachroptěl a poté se jeho šedivé oči skelně zadívaly do prázdna. Avi se prudce oddychujíc zvednul a otřel si rukávem zpocené čelo a krev z rukou do kalhot. Pozoroval nehybné tělo pod sebou, připomínající pomačkaného hadrového panáka. Co však nyní očekával? Že před jeho očima zestárne a rozpadne se na prach? Nebo snad shoří na popel? Hloupost…nic takového se nestalo, co se píše v knihách, nemusí být vždy tak docela pravda. Otočil se na Vikrama a řekl unaveným hlasem.
„Pomůžeš mi ho někam uklidit. Budova je už léta opuštěná, sklep bude rozumné řešení. Pak ihned půjdeme nahoru pro maličkou Annu a zavezeme ji k mámě. A potom se mnou pojedeš do Bombaje. Musím za komisařem Maheshem…chci aby to věděl…“
„Zbláznil ses? Půjdeš do vězení!“
„Možná, ale nemohl bych s tím žít. Pomstil jsem sice Shantinu smrt, ale na mých rukou navždy utkvěla krev, i když byla krví takového bastarda, jakým byl Josh Wadhwan…“

Indie, posvátné místo Váranasí, o pět dní později…

Avinash nenašel sílu zůstat u hořící hranice, jejíž plameny divoce plály vstříc modrému nebi. Nechtěl také slyšet tklivé pohřební písně, provázející tento pro všechny velmi smutný obřad…
Annu byla ještě příliš maličká na to, aby vnímala a dávala najevo smutek, ale chtěl ji i sebe ušetřit té děsivé podívané. Přemýšlel též o tom, jak se k němu zachoval komisař Mahesh. Možná trochu neprofesionálně, ale vůbec nechtěl nic řešit. Ani znát místo, kde bylo ukryto tělo, či co z něj ještě zbylo. Tu podivnou a děsivou událost rázně smetl ze stolu, jako to dělal vždy, když byl Avi ještě chlapec…
Avi vzal Annu za ručku a dlouho se s ní procházel po kamenitém břehu řeky Gangy, posetém velkým množstvím ghátů, na nichž se odnepaměti vykonávaly pohřební obřady. Vrátili se k hranici teprve až byli všichni pryč a ze vší té hrůzy zbyl jen pomalu chladnoucí popel. Avi vzal opatrně do svých chvějících se rukou malý věneček, utkaný z bílých květů lilií, s malou nádobkou a svíčkou uprostřed, který si tam předtím odložil. Nabral trošku Shantina popela, nasypal do nádobky a řekl své dcerce zastřeným hlasem.
„Pojď, půjdeme dolů k řece…musíme ještě něco udělat a ty mi s tím pomůžeš.“
Bezelstně přikývla a společně se pak vydali po pěšince, vedoucí až k vodě. Avi zapálil svíčku a dovolil Annu, aby věneček pustila po plynoucích vlnkách. Oba pak tiše pozorovali, jak plápolající světýlko pomalu mizí v dálce.
„Proč to děláme, tatínku?“ zeptala se s dětskou nevinností a podívala se na něj těma svýma zářivýma medovýma očkama, která mu tolik někoho bolestně připomínala.
„Tohle je takový starý zvyk, aby duše někoho, kdo navždy odešel, nalezla v posvátných vlnách této řeky svůj věčný klid…“
„A maminka taky odešla? A vrátí se k nám ještě někdy?“
Zadíval se na ni a ucítil, že mu po tvářích stékají hořké slzy.
„Nevrátí, miláčku…už nikdy…“ řekl tiše.
Pak zvedl Annu do své náruče, pevně ji k sobě přivinul a za chvilku jejich silueta zmizela ve stínu mezi keři kvetoucích akácií…